Všechny Vás zdravím

na blogu o všem a o ničem, o duchovnu a životě :)

Tento blog je zde již od 14. července 2008.

Máte dotaz?
Směle pište do komentářů,
či do KNIHY :)

Co poslouchám?
Právě čtu:



Září 2008

Den,na který se nezapomíná...;)

18. září 2008 v 10:08 | Lirka |  Přátelé z lesa :)
Zážitek z 31.8.08 ;)

To,co se mi přihodilo,to nezapomenu NIKDY!!! Je to zážitek,o kterém si polovina-možno ivíc-dnešního ničeho si nevšímajících lidí může nechat jenom zdát...
Jelikož se už zítra jde do školy,byla jsem se včera hned po - OSLAVĚ - rozloučit s lesními bytostmi,o kterých píšu hlavně - TADY - ...
Vyšla jsem z domu skoro se slzami v očích,jelikož vím,že je zase nějakou tu dobu neuvidím,a míchalo se tam vědomí,že zase půjdu do školy a tam strávím docela hodně času,zbytečného času,který by mohl být stráven jinak,třeba právě tam v lese s nimi...
Ani sem tam nechtěla jít,protože jsem tušila,že to pro mě bude něco...něco,co já nemám ráda a to je "loučení" a je jedno na jak dlouhou dobu...
Šla jsem po cestě a mé oči se pořád stáčely k domu,jestli se nemám vrátit...jestli si to nemám rozmyslet...ale teď už vím,že by byla pitomost,kdybych to udělala...ale stejně dobře ivím,že by Inkan a ostatní nedopustili,abych se otočila a šla domů ;)...
Zastavila jsem se těsně před lesem a koukala se do něj,najednou zafoukal jemný vítr..."znamení..." řekla jsem si tiše pro sebe a vešla,ale pořád se mi chtělo brečet... Tak tedy vejdu...zamířím ke stromu "Adrixieli",té "holky",abych ji předala můj dárek "na rozloučenou",pak jsem se u jejího stromu zastavila a nad něčím přemýšlela,teď si ale nevzpomenu nad čím,asi to neni důležité...no,ale cítila jsem,jak za mnou stojí s takovým milým,smutně milým úsměvem a chce mě utěšit...ale řekla jen:,,to bude dobré,vždyť se neloučíme navždy..."...
Šla jsem tedy za "Adrixienem",tím,co má ten druhý strom...všichni tam stáli a zase zafoukal vítr,ale tentokrát jinak...jinak,než jindy...a navíc v lese,kde neni otevřený prostor...no nic...moje oči sklouzly směrem dolů...koukám na tak jako "okousané" větývky...byly od krve...srnec...nějaký tu chtěl schodit své parůžky...šla jsem k těm "ohlodaným" blíže...a chodila okolo nich a obešla jsem asi tři stromy...
Pak jsem ale před sebou viděla takový "klacek"...jak se říká,že se s ním dá hledat voda,je jako "ypsilon" a za ty dva "výrustky" se drží,ale tenhle byl docela malý,asi jen 10-15cm...Ti tři-Adrixiela,Adrixien a Dunckji-stáli asi dva metry přede mnou a tak "tajemně" se usmívali..."Vezmi si ho...někam Tě dovede..." řekl jeden z nich,byla jsem zmatená,tak nevím přesně který ;)...
Ale i přesto jsem ten "klacík" vzala do ruky a šla tam,kam konec ukazoval...bylo to divný...zprvu ukazoval rovně na "krále",ale pak se náhle ztočil doleva,tak jsem zatočila...hlodal ve mě pocit,že nic nenajdu,že to je jenom sen,z kterého se probudím...ale napnutá jak struny na nové kytaře,to jsem teda byla ;)...obešla jsem strom "Adrixieli" a pak strom "Dunckjiho",u kterého jsem se zastavila a omluvila se,že jsem mu nic nepřinesla,odpověděl:"přinesla jsi sebe...to nám stačí ;)...a teď už běž,něco na Tebe čeká ;)...",tak to mě popohnalo,co na mě může čekat?!?
No,ale šla jsem...někdo řekl v mé hlavě-uprostřed mých myšlenek-"podívej se před sebe..." a tak jsem to udělala...
Zase zafoukal vítr..."to je...to je to místo..." strnula jsem a jen tiše zašeptala...to bylo to místo,kde jsem chtěla "uspořádat bál",prostě takovou "akci" pro všechny,ani teď nevím,kdo to vymyslel,ale myslím,že Adrixien...
Koukám na to místo...všude zeleň a krásné mohutné stromy,které se tyčily okolo té zeleně...koukám jak sůva a chce se mi skoro brečet...radostí...všude okolo začali vycházet bytosti zeleně oblečené a byly to kluci,kteří si byli velice podobní...nevím,proč jenom oni,asi ostatní se báli a nedůvěřovali mi...ale to se změní ;)...
Stála jsem jako opařená...ty bytosti se usmívali a koukali se na mě...hlesla jsem potichoučku:"děkuji...",ikdyž to bylo velice potichu,vím,že mě slyšeli,protože se jenom usmáli a mám pocit,že tleskali...Inkan byl taky mooc šťastnej,řekl jen:"a teď už se nemusíš trápit,kde to uspořádáš ;)..."...bylo to sice blízko cesty,ale po té cestě stejně projde někdo jednou za uherskej rok ;)...ty bytosti po chvíli odešli ;) ...
Šla jsem si sednout k jednomu stromečku...bylo mi smíšeně...oni mi ukázali takové krásné místo...já asi omdlím radostí ;)...divim se jen,že jsem na to místo nekápla už dřív,protože když jdu na houby,určitě jsem tudy musela projít...ale jak říká Inkan:"mělo to tak být...a mělo to být až teď..."...třeba to teď tady "zkrášlili",abych měla radost ;)...
I když nerada...musela jsem pohnout,jinak bych riskovala,že pro mě zajde s naštvaným "ksichtem" nějaký rodinný příslušník a uvidí to,co je teď jenom pro mě ;)...takže jsem se zvedla a s obrovskou radostí v srdíčku jsem šla nazpět,okolo stromů mých přátel...cestou jsem slyšela myšlenku,že se se mnou chce rozloučit ještě "král",či-li takový kráásný pařez ;)...
Zašla jsem k němu,řekl..."podívej se dolůů...-koukla jsem se a byl tam takovej růžovej křemen,nikdy jsem neviděla růžovej křemen ;)-a vezmi si ho a dej ho do slupky z ořechu a nos ho ;)..." váhala jsem,ale nakonec jsem si ho vzala ;)...
Rozloučila jsem se s ním a dala mu-tradičně ;)-pusu ;)...pak jsem všem ještě asi třikrát poděkovala ;),vzala "klacík",co mě dovedl na tak překrásné místo,pak ještě křemen a na konci lesa ještě tu "slupku" ořechu ;)...
Mí přátelé se se mnou rozloučili a já šla,šťastná-opět-jako blecha ;)...
pozn.: Ten den jsem ale ještě zastihla "sousedku",která mi tenkrát ublížila-byli jsme na jedné "párty"-nějakej dětskej den,šla jsem tam jen kvůli ní- a ona se na mě prostě a jednoduše "vykašlala",už je to rok...ale teď mě zastavila,že si chce popovídat a že mi chce něco dát...odmítla jsem,ale když naléhala,počkala jsem tedy u brány,až mi to donese...Byl to balíček,v tom nějaké dopisy,pohled a "knížečka" s mými básněmi,co jsem jí tenkrát půjčila,už ani nevím,že jsem jí to půjčila,total jsem na to zapomněla ;)...a vše to bylo v takové "taštičce" s názvem "Ariela-The little mermaid"-či-li Disneyova Ariela-malá mořská víla ;)... Chvilku jsme si povídali,ale pak jsem šla domů a upřímně...byla jsem z toho vykolejená...nejdřív přátelé z lesa,a pak ona...No Inkane,potěš ;)...doteďka jsem to celé od ní nepřečetla,ale na tom pohledu jsou dvě myšky a nad nimi "Pro Tebe",které se objímají a vzádu napsané:"Tak už se nezlob,vše přece končívá v dobrém...Pusu Tvá Ella..."...Ale já vím,že ona je jiná,jak říká Alue-biorobot,ale možná by pochopila,o co se teď zajímám,ale nevím,nevím...lesní bytosti a ani nic jiného...to neni pro ni :(,ale že jsem jí ráda měla,to jo a možná i mám...trochu ;)...
NA TENTO DEN NEZAPOMENU...NIKDY...DĚKUJI VÁM-TĚM NAHOŘE I TĚM V LESE,ZA ZÁŽITKY,KTERÉ SE NEDAJÍ V NIČEM SROVNAT ;)

Viděla jsem auru ;)

7. září 2008 v 21:34 | Lira
Musim se po - VŠEREJŠÍM "ZÁŽITKU" - trochu povzbudit a dám sem to,co jsem sem chtěla dát už dlouho ;)...
Minulé úterý-2.1.08-jsem šla na hodinu kytary,úplně normálně,nebyl žádný zvláštní den,nic... Prostě den,kdy se muselo do školy a pak na "odreagování" k učitelce kytary...
Přišla jsem tam v půl čtvrté a ještě jsem si předtím došla na záchod... Když jsem pak vešla do učebny,na židli před stojánkem-na něj se pokládájí noty-seděla Iva a bylo jasné,že hrála... Učitelka si povídala s nějakou paní,která se šla přihlásit na kytaru...
Najednou mi v hlavě zní:"aura...aura...",jentak z ničeho nic...najednou...nad učitelčiným temeni hlavy...modrý kousek obrysu...jenom kousek...
Říkám si:,,aura?!? No to snad..." a začala jsem to "rozumově" zkoumat...jestli to neni nějaký odraz,koukala jsem za ni,před ni,apod. -ještěže to neviděla,co by si pomyslela ;)...
Usoudila jsem pak,že je to aura...byl to zvláštní pocit...a radost...pak jsem se ale-zase z ničehonic-začala zajímat otom,o čem se baví...jakoby to bylo tak,že mě "ti nahoře" chtěli udělat radost,protože já auru už dlouho chtěla vidět,a pak,když jsem se "pokochala",tak mě to nasměrovalo zas jinam...nevím...ale každopádně to bylo drsný ;)...

...Romča umřela...

7. září 2008 v 21:12 | Lira
Tak a je to tady...je tady něco,co mě ovlivnilo...na to se nedá zapomenout...Říkáte si:,,ale co se nedá zapomenout?!?"...neni to lehké psát...
...Včera 6.1.08 nám zemřela Romina...kočka...bylo ji 14,5let...já ji moc neznala...přece jenom byla u babičky,u které jsem jenom přes prázdniny...ale já si ji moc nevšímala...nevěděla jsem skoro,že existuje...dokud jsem ji včera nedržela umírající v rukou...a to mě tak trápí a zatěžuje...odpustí mi?!?
Vezmu to od začátku...v sobotu-včera...u nás byl bratr a byl už od rána krásný den...Daniel jel s Vláďou na nějakou přehlídku aut značky Porshe,apod. a já zůstala se Standou-bráchou na návštěvě-doma...šli jsme na houby a bylo to fajn...vlastně celý den se zdál fajn...
Pak se ve dveřích objevila mamka mluvíc na dědu:,,Hele...bylo by dobrý jet s Rominou-kočkou-k veterináři,tak ztěžka dýchá...úplně sípe..myslím,že má zápal plic...babička nechce ji odvézt,ale nenechám ji trápit..."...v tom stavu byla Romča už delší dobu,mě taky napadlo dojít na veterinu...ale nic...nic jsem neudělala...a to mě taky trápí...
Děda svolil...jeli jsme...já chtěla taky...a to byl omyl...říkala jsem si "stějnak jsem ji moc neznala...nebudu dyštak brečet..." ale v autě mi začalo být úzko...mamka musela vzít Romču i s krabičkou do auta...nechtěla se totiž nechat vzít do rukou...už víme proč...
Jeli jsme...mamka ji musela skoro silou držet,aby Romča nevyskočila někam pryč...v autě ještě nejela...cítila jsem,že už se zpátky živá nevrátí,že je to její poslední den...
Měla jsem divný pocit a cítila,že umírá,že znedlouho bude konec...bylo to strašný...strašný pocit... Dojeli jsme na místo...vystoupili,nechala jsem v autě peněženky...na co peníze?!? Za injekci,která ukončí život se platí...
Bylo tam ale hrozně lidí...musela jsem s Romčou počkat před veterinou,kde byli ostatní lidé a taky čekali...oni se smáli a já brečela...neudržela jsem se...viděla jsem,že tohle jsou její poslední chvilky...brečim i teď...
Ti lidé na mě koukali...každej na mě koukal...ale to nešlo,když držíte v rukou kočku,která umírá...tak ztěžka dýchala...a já nedělala celou tu dobu nic...taky si vzpomínám,jak jsem se rozcilovala,ze ji Henymu "žrádlo"...kdybych jen tenkrát věděla...
Pak se ukázala mamka a pokynula,ať jdu...museli jsme zadním vchodem...šla jsem okolo těch lidí,co se smáli...najednou se zastavil čas...jakoby se všichni přestali smát a koukali na mě...
Nechci to dál rozepisovat...Romča umřela...a doktorka jií našla nádor,který jí zasahoval do žaludku,přes játra až k plicím...já si na ten nádor sáhla,ale to už byla Romča mrtvá...proto se nechtěla mazlit,proto tak strašně sípala...všichni jsme si mysleli,že má zápal plic...a ona takhe trpěla...
Babička si ji nechala v koupelně,kde byla...nechala si ji tam do sobotnho podvečera,pak ji chtěla zakopat...
Byla jsem jí "navštívit"...vypadala tak spokojeně...když jsem za ní šla,dvakrát bliklo světlo...to větlo ale nikdy nebliká... Dala jsem ji pusu...měla přiotevřené oči...a to ikdyž jsme jí je asi 15x zavřeli...
"Pohřeb" byl hrozný,bylo mi tak špatně...všichni brečeli...babička to nesla težce...umřela ji sestra a teď i kočka,o kterou se starala asi zhruba 15let...i když babička nás "štve",tak v tomhle ji chápu...je to težké...a já už teď mám jen Henyho...

to je ona...jediná fotka,co mám... byla a vypadala jako ta kočka z reklamy na "Whikas" a taky jedla to jídlo...i když jsem s ní moc času v posledním čase nestrávila-a tím se trápim-byla jsem s ní,když jsem měla morče a byla jsem malá,když se narodila,bylo mi asi 1-2 roky...
Pamatuji si,jak jsem ji dělala z papíru takovou "hračku" a tu pak pověsila na provázek a ona to honila...nebo jak jsem ji měla na klíně a ona vrněla a babička nadávala,že budu od chlupů...to bylo...ale teď jsem se jí nevěnovala...snad mi to odpustí...
Tak...VAŽTE SI TOHO,CO MÁTE,DOKUD O TO NEPŘIJDETE...