Všechny Vás zdravím

na blogu o všem a o ničem, o duchovnu a životě :)

Tento blog je zde již od 14. července 2008.

Máte dotaz?
Směle pište do komentářů,
či do KNIHY :)

Co poslouchám?
Právě čtu:



Únor 2009

Jako posel světla

22. února 2009 v 11:24 | Lirka :))
Večerní procházka se psem -čtvrtek večer-myslim. Sjedu s Henym výtahem do nuly, otevřu a vydám se směrem dveřma ven. A co nevidím, Marta. Spolužačka, která mi hodně "ublížila", ale v té době jsem taky nebyla zcela nevinná. Marta mě ihned zahlédla a ještě než jsem otevřela prosklené venkovní dveře, už se na mě dívala a její kamarádka asi o metr menší taktéž. Bylo mi to jasný a doslova jsem mohla slyšet Marty slova:"hele, koukej... to je ta a ta". Mimochodem, ta její kamarádka -myslim, jméno má Lucie- tak o ní píše Lukáš -kdo ví jakej, ví- že ji miluje, apod. Ne, abyste se nepletli, Lukáše už nemiluju, ale prostě jaká to "nááhoda". S pocitem klidu vyjdu ven -ikdyž né moc nadšeně- :) . Vyjdu a jdu s Henym po cestě, kde mě pozoruje Marta a ta "Lucka"- jestli si pamatuju- . No a podívám se na Martu, vlasy všech barev, oční linky až k nosu a trošku při těle -byla vždycky a já taky :D , ale to nevadí, spíš její způsob mluvy, takhle na mě začala skoro "ječet":

,,Jéé, ahoj Mílo, Tebe už jsem dlouho neviděla!!!" *pohled do neznáma, jenom ne do mých očí*
,,Ahoj, jo..."
,,a jak se máš?!? Co kluci?!? A co... ?!? ... ?!?" *furt pohled jinam, jakoby se mi vyhýbala pohledem*
,,ale jo, jde to..." *šla jsem dál a ikdyž na mě milá Marta něco křičela, neslyšela jsem, protože mp3 je silnější*

Ach jo, pomyslela jsem si a pak začala uvažovat, že se mi vlastně vůbec nedívala do očí, což o něčem svědčí, no ne?!? A pak jsem rozebírala její povahu, apod. a nějak jsem se dostala k tomu, že v ní asi světlo neni, nebo nějaká podobná, "ošklivá" myšlenka a v tom jsem zapřemýšlela, že v některých lidech to větlo prostěnevidim, pak jsem přemýšlela nad Knížkou Doreen Virtue -Tvůj život ve světle- a o poslech světa...

Musíš to světlo vidět a rozsvěcet...

Napadlo mě najednou, a nejsem si jistá, jestli jako úplně mě :D ale od té doby, kdykoliv zapřemýšlím nad někým, jakej je to "hajzl" -doslova, tak se mi ozve : "hledej a rozsvěcej světlo", ale pokaždý :D no?!?


Poselství, aneb Lirka v "tranzu"

20. února 2009 v 13:42 | Lira ;) a Inkan a spol. |  Andělé - zážitky :)


Poselství aneb Lirka v "tranzu":



Nebuťte žárlivý, neboť láska si Vás najde kdekoliv. Nebuďte zlý, nebot všechno, co bylo, znovu nastane.

Vše se obrátí ve vašich činech a vše dobré slouží jako účel k většímu štěstí. Nebuďtte arogantní, neboť všechno je láska a ta meze nemá, ta arogantní není.

Mysli srdcem, neboť vše, co bylo dáno, bude přijmuto.

Nedívej se do temnoty, ale dívej se do světla. V přírodě usínej a sni, zhmotňuj své myšlenky, jak nejvíc bude možné, neboť dnešní doba je doba materializování si svých tužeb a přání.

Nebojte se konce, neboť Vaše myšlenky ustanovují, kdy konec bude a kdy ne. Vaše myšlenky říkají Vám samotným, že se nemusíte bát konce, pokud žádný konec nechcete.

Když lidé kolektivně myslí na konec světa, stane se pohroma, protože Vaše myšlenky -ty stejné či sobě podobné- se spojí do jednoho velkého mraku a pak se z toho velkého mraku zrodí do tohoto Vašeho světa, neboť v dnešní době můžete si své sny zhmotnit, stačí jediná myšlenka a dějí se zázraky, nebo naopak -dějí se pohromy.

Vězte, že láska nemá hranic a je neomezená, nezná příkřího a nezná lží.

Nic není ztraceno a Vaše myšlenky Vám umožní dosáhnout Vašich tužeb, ať už jsou jakékoliv.

A myslete vždy s láskou, neboť i zde platí zákon Dávání a přijmu a také zákon Příčiny a následku.

Je dobré si to uvědomit, Váš život bude veselejší.





Requiem pro život- Prolog :)))

12. února 2009 v 21:16 | Lira ;) |  Moje příběhy a básně =o)
Úvod:
Rozhodla jsem se napsat o andělech, životě, lásce, a další "věcech" :))) sic pro Vás možná dost netradičním způsobem :))) pusťte si k tomu - TUTO - hudbu a uvidíte, jak se Vám to bude zdát, pak mi napiště do komentářů a byla bych ráda, kdybyste i zahlasovali v anketě :))) samozřejmě, že články psát nepřestanu :)))

S láskou Vaše Lirka :)))



A teď povídka :)))

REQUIEM PRO ŽIVOT

PROLOG:

Věděla jsem, že to přijde. Nebylo vyhnutí. A jestli ano, pak bych stejně nesouhlasila. Bylo mi to jasné. Venku sněží, jako "tenkrát". Neumím bohužel spočítat, jak je to dávno, mozek mi teď vynechává. Nevím, co na něj působí. Nechce se mi přemýšlet. Ale hlavní věc, co se mi nechce je, že se mi nechce žít. Ne teď, ne tady. Ne bez něj. Všude je tma, jen svit měsíce oslepuje temnotu a vrhá na mě děsivé světlo plné samoty a hrůzy. Hrůzy z toho, co jsem provedla. Sem-tam se zablýskne zakrvácená žiletka, kterou otáčím v ruce. Ale zřejmě ji brzy pustím. Moje svaly ochabují. Mozek mi vynechává, ale jeho obraz mám před sebou pořád a snažím se ho udržet do té doby, než přijde konec. Doufám, že to bude brzy, protože je mi na omdlení. Pach krve, pach MÉ krve ve mě vyvolává pocit zvracení, ale naštěstí jsem nic nejdela, a tak nemám co vyzvracet. Jeho obraz se mi občas rozvlní, nebo zmizí. Hlavu si opřu o studenou zeď za mnou. Je mi zima, ale nemám sílu si dojít pro deku. Stejně by mi teď byla na nic. Za chvíli bude konec. Najednou jeho obraz zmizí zcela. A ať se snažím jakkoliv, všude je jen tma, holá, mrazivá, pustá tma. V dálce slyším tiché cinknutí a po chvíli si uvědomím, že necítím ruce, nemůžu stisknout dlaně. Ale víc, než-li nefunkčnost mých rukou mě štve to, že už HO nevidím. Je konec?!? říkám si tiše Všude je jen tma. Michaeli?!? povím do té temné prázdnoty. ,,Ach Sinie, proč jsi to udělala?!? Copak jsi už netrpěla dost?!? Spolu bychom to zvládli, tak proč si ukončila..." Michael... ano, je to on, cítím z něho tu lásku, co vysílá, je to on. Můj anděl. Můj, jen můj ochránce. Snažím se pootevřít oči, abych ho viděla. Víčka se mi jen slabě zatřesou a opět klesnou. Ksakru prokleju vduchu a pak opět zkusím otevřít své oči. Jde to ztěška a i přes to, že vidím trošku rozmazaně, se povedlo. Alesoň tohle. ,,Michaeli..." pronesu tiše na půl úst a snažím se usmát, ale Michael jen tiše stojí a dívá se smutným pohledem na mě. Pohledem takovým, že moje nálada klesla ještě níže -pokud to tedy ještě jde. Ani jeho krásná, povzbuzující zář mě nerozveselí, ale snažím se usmívat, i v této chvíli chci bejt veselá. ,,Sinie..." zazní mi v hlavě jeho krásný, uklidňující hlas a moje koutky se o něco zvednou. ,,Michaeli, promiň, odpusť, ale..." řeknu a zhluboka se nadechnu a oči se mi samy zavřou. Pod zápěstími mě pálí ostrá bolest a ve vzduchu je cítit můj pach krve. Snažím se na to nemyslet a tak znovu otevřu svá těžká víčka. ,,Sinie, není Ti co odpustit, ale sama moc dobře víš, že je to zbytečné, budeš to muset prožít znovu..." poví ten uklidňující hlas sladce a já se snažím soustředit na tu krásu jeho světla. ,,Ano, Michaeli, vím..." řeknu neslyšně, ale on ví, on ví i kdybych nic neříkala. ,,Michaeli, nezlob se, ale tohle chci. Chci mít nový život, chci si ho užít, nechci si ho pokazit, ale ještě teď mám přání. Vlastně dvě. Mohl bys?!?" řeknu tiše a znovu se zhluboka nadechnu. Cítím, že se to blíží. Blíží se konec.Tiše se usmívám na svého anděla. Nikdy se nepřestanu divit jeho nekonečné kráse. ,,Ty víš, že kolik jen chceš..." řekne hlas a mě opět naplní ta krása. I v této bolestné chvilce je se mnou. Úžasné, jen kdyby se netvářil tak ustaraně. ,,Chi, aby jsi byl zase TY mým andělem a chtěla bych..." něco mě bodne u srdce, ruce mě začnou více pálit a před očima mám mžitky. Už brzy bude konec řeknu si pro sebe, ale i přes všechnu tu starost se snažím znovu otevřít oči. Povede se. Vidím sice ještě rozmazaněji, ale vidím. ,,Chci, abych Tě slyšela už od dětsví, prosím..." dořeknu a úzkostně vydechnu námahou. Nevěřila bych, kolik úsilí musí člověk vynaložit na vyslovení pár jednoduchých slov. Mohla bych to říct myšlenkama, ale takhle to pro mě má větší "efekt", takhle věřím, že mě slyší, takhle vím, že tu je. Když se na něj podívám, jen tiše kývne a já dodám s bolestným úsměvem:,,a chci, aby ses teď usmíval" a snažím se zahnat bolest očí, rukou a celého těla. Odumírajícího srdce. Michael se usměje, bolestně usměje a v hlavě mi opět zazní jeho hlas a věta, na kterou čekám. ,,Je čas...". Bolest se zvětšuje a moje ústa se zkroutila do bolestné grimasy. Tak světe, opouštím Tě, ale nebude to dlouho trvat a budu tu zase, prosím, nezměň se do té doby zazní mi v hlavě moje myšlenka a moje oči se bolestně stočí k měsíci. Poslední pohled. V tom okamžiku, kdy se mi objeví v hlavě tato mylšenka, v tom okamžiku se bolest ztísícenásobí. Samou úzkostí zavřu oči a po tvíři cítím něco příjemně studeného, jak si to "něco" prodírá cestu na mé tváři. Slza. ,,Michaeli, děkuju ... tsss...za ...všechno..." řeknu naposledy a podívám se jedním okem na něj, bolest je už neúnosná. Nemůžu se pohnout a přesto to tak šíleně bolí. Obraz Michaela se mi zdvojuje a ztrojuje a nepříjemně, bolestně se mlží. Nakonec vidím, že se bolestně usmál. Chci k němu natíhnout ruce, ale nejde to. On to ale ví a jeho světlo se rozežhne po celé místnosti. Jeho oči se ustaraně zvětší a cítím, jak ke mě prostupuje jeho klid a láska. Oči už déle neudržím. Během seknudy se mi zobrazí obraz. JEHO obraz, toho, pro kterého tohle dělám. A tak, jak se rychle objevil, i rychle zmizel. Miluji Tě, Sinie, navždy s Tebou zazní mi v hlavě a víc už nevím. Jen, že mě prostoupila láska a nádherný mír a porozumění. A poslední moje myšlenka byla, že se vrátím. A já se vrátím.

Need by Hana Pestle (for New moon)

8. února 2009 v 10:44 | Lira ;) |  Moje VIDEA =o)


tuhle píseň mám teď moc ráda, protože je pravdivá a krásná :)))
tak jsem si dovolila tršoku přeložit, tak to berte s ohledem, ještě moc dobře aj neumim ;)))


Nejsem si jistá, jak se dýchá, když tu nejsi...
Nejsem si jistá, jestli dokážu zapomenout na všechno, co bylo mezi námi...
buď se mnou
zůstaň se mnou...
alespoň teď, nechme čas rozhodnout, kdy Tě nebudu potřebovat...
Moje ruce hledají ty tvoje v tmavém pokoji,
nemůžu Tě najít, pomoc, hledáš mě?!?

Můžu ještě víc cítit?!?
Když lžeš, slábnu...
nikdy se nesnížíš přede mnou(ale nemohu si nikdy myslet nic zlého o Tobě)...
řekni mi, že Tě nepotřebuji...
Moje ruce hledají ty tvoje v tmavém pokoji,
nemůžu Tě najít, pomoc, hledáš mě?!?

Říkej to mému mozku... řekni, jak se předpokládá, že to bude...
kam to všechno půjde (co se stane) a co budu dělat bez Tebe...
kam všechno půjde a jak já budu (žít) bez Tebe...
Moje ruce hledají ty tvoje v tmavém pokoji,
nemůžu Tě najít, pomoc, hledáš mě?!?

Moje ruce hledají ty tvoje v tmavém pokoji,
nemůžu Tě najít, pomoc, hledáš mě?!?


s láskou Vaše Lirka :-********




Ztracená, vzdálená... II.

1. února 2009 v 11:58 | Lira ;) |  Moje příběhy a básně =o)





tato báseň navazuje na - tohle -



Slunce se mi nezdá, jsi má ztracená hvězda...
hvězda v dálce svítící, tomu slunci líbící...
Dále slyším Tvůj hlas, Tvoje rychlá slova,
zase stín na mě spad, zas chci to slyšet znova...

Ztracená duše, bloudící lásko světla svit,
kdy budeš se mnou, kdy zas bude líp?!?
Kdy se usměje Tvá ztracená záře, kdy uvidím Tvé krásné tváře...

Musím říkat -zas a znova- že ráda já Tě mám,
nechci opakovat tyto slova, ale s Tebou lítám ke hvězdám...
Jsem jak bláznivec, co ztratil vůli snít,
ale nemůžu, nemůžu dál takhle žít...

Odpusť mi, hvězdo vzdálená, že opouštím Tvoji zář,
nic neni ztraceno, nic si nenamlouváš...
Až budeš jednou tady, bude to můj sen,
já vystoupím z řady a zas budu mít den...

Až jednou, jednou hvezda zaplane, až jednou, jednou moje srdce zas vzplane,
tak jednou, možná jednou budu zase chtít...
Ale teď musím svou cestou jít...
...musím žít...

Odpusť hvězdo má, zase budeš zlatavá,
budu čekat tisíc let, budu tu, jsem tu teď...
Nemůžu žít, musím bez Tebe být...

Musím být tím, kým jsem byla, musím být to já,
zas a znova...
Musím být láskou, vesmírem, duší,
musím být Lirka, jak se sluší...

Nechávám Ti volnost, doufám, že víš, co děláš,
veřím Ti, s tím nic už nenaděláš...
Bolí to, říkat tato slova, bolí to je opakovat...
Ovšem co dělat mám?!?

Nechci být jako ostatní, nechci sejít,
musím znovu tu Liru najít... tam kdesi vdáli ztracená, tam kdsi odpočívá a sní...
V srdci láska ztracená, je na čase odejít...
... a začít žít...

Budu tu, pro Tebe, ovšem pokud bude pozdě...
je to můj úkol, jsou to mé mylšenky, které se teď pomalu rozutíkají...

Hvězdo moje ztracená,
ty má hvězdo vzdálená...
Kde je konec Tvůj?!?

Jsi má záře, jsi můj svit,
moje světlo a tak to má být...
Neloučím se, jen jdu žít,
musím znovu žít a jít...

Budu tu, pro Tebe, vždy,
ale na Tobě je si to uvědomit...
Ty nejsi hvězdo, ztracená, ty jsi jenom vzdálená...

Až odstřihneš jednou tu barevnou nit, přijď ke mě a půjdeme žít...
spolu...
Zatím čekám, žiji dál, ne, hvězdo, nejsi ani vzdálená...

...Doufám, že jednou srdce bude mít, bude mít srdce v srdci klid...









Ztracená, vzdálená... I.

1. února 2009 v 11:28 | Lira ;)


Tak se po dlouhé době ozývám . Se divíte, co?!? Já taky ... Jak jste mohli pochopit z předešlé "básně", tak jsem zamilovaná... Nevím, jestli šťastně, nebo ne a teď ani nevím, jestli vůbec zamilovaná jsem , protože se cítím jak prázdnej balón, ale když si v mysli vybavím jeho, tak se mi chce brečet, ale nenutim se do toho, to ne, ale prostě přichází to zcela samo, nemůžu za to...
Včera jsem Vám přemýšlela nadtím, že by nemuselo bejt na škodu nemít slzný kanálky, ale pak jsem si řekla, že by člověku asi bylo hůř, protože slzy jsou vlastně ulevení si od emocí a ikdyž to bolí, je to potřeba... Včera jsem zase utrpěla své záchvaty záchvaty typu:"ne on mě nemá rád, VŮBEC se tak nechoval... ale proč to dělal?!?" apod. ... To, co se stalo večer pravděpodobně opět vyjádřím nějakou básní -jestli se k tomu dohrabu - protože je moc těžké nadtím přemýšlet a ještě abych o tom psala nebo mluvila ... Nemůžu za to, prostě láska je láska...ale je tohle láska?!? CO TO JE ZA POCIT?!? PROČ BREČIM, KDYŽ ODCHÁZÍM OD NICH?!? PROČ JE MI SMUTNO, KDYŽ NEJSEM S NÍM?!? dilema... Ale já na o přijdu, to že se Lirka jmenuju!!! pokud jsem na to ovšem už nepřišla, jenže si to asi nechci přiznat, protože to bolí...ale teď nechci a nemůžu nadtím přemýšlet, protože to včera stačilo dobře, něco Vám teda povim, ale jen proto, abyste byli v obraze a věděli, o čem to mluvím a jestli mi nehrabe -ale jo, hrabe - no... Tak včera jsem byla u Davida... jo, jmenuje se David a je mu 25let -je to dost?!? - no a byla jsem u nich, ale on nic, furt se díval na hodiny a pak odešel, nebejt tam Hana, tak asi uteču, né, dělám, že tam chodim kvůli Haně -a to taky jo -ale taky doufám... no, chápete?!? A pak ZASE, nával slz, nálada klesla tak hluboko, že kdyby to někdo chtěl nějak změřit, asi by mu ten přístroj vybuchl přetížením no a mě se chtělo tak brečet!!! Tak ono sedět tam... to je fuk, teď jde o to, že jsem se rozbrečela, použila jsem své "schopnosti" a podívala se asi tak na půl hoďky vpřed, jestli nemá v úmyslu přijít, samo že ne... A kluci tam hráli -opět- karate, takže jsem si sedla na JEHO "postel" do rohu, dala si přes hlavu svojí palestinku Olivera a sputila to, snažila jsem se to držet, ale tohle bylo i na mě moc a k tomu mě bolela nesnesitelně hlava ...

Jo a když tam ještě byl, tak Hana furt ať si k němu sednu, apod. a furt mu něco říkala tím jejich jazykem -ano, opět jsem byla za debila - no a pak mě Filip natáčel kamerou a pustil mu to -no moc tam toho asi neviděl, jen časopis před mojí hlavou tak nejsem debil dobře, dobře, přiznávám se, opět jsem to věděla, že mě bude chtít nahrát a pak mu to pustit ,když já si nemůžu pomoct...
No a tak jsem Vám vlastně i řekla o mých "schopnostech"... Ano, můžu to vidět, nebo spíš cítit... ale víte, neni to zase taková legrace, proto vim, že on už se o mě nezajímá -jen trošku - a taky vim, že si za to můžu a věřte, neni to nic hezkého...

Ale už si ZASE stěžuju, všem se omlouvám ... Uvidím ho jenom dvakrát týdně a sama teď sobě říkám, že VYPÍNÁM... ale víte, ono je to tak jetý a někdy... někdy si říkám, jestli třeba nespim protože on mi napíše, že se.... ale to je fuk, řekla jsem, že ANI MUK!!! nejenom protože to bolí, ale... jo, vlastně HLAVNĚ díkytomu, že to bolí... Hele, teď jdu na báseň