Všechny Vás zdravím

na blogu o všem a o ničem, o duchovnu a životě :)

Tento blog je zde již od 14. července 2008.

Máte dotaz?
Směle pište do komentářů,
či do KNIHY :)

Co poslouchám?
Právě čtu:



Červenec 2009

Moji jemnohmotní přátelé opět "v akci" ;o) =o)

8. července 2009 v 21:23 | Lira ;) a Inkan a spol. |  Andělé - zážitky :)


Tak tedy popíši aspoň něco z toho, co se mi stalo =o) začnu prvním dnem, a protože si nemůžu vzpomenout, co kdy se stalo, tak hned pak povím, co se stalo včera večer. Včera byl hroznej večer. Nemohla jsem spát, budila jsem se, protože začalo strašně pršet a postel byla tu noc nějaká nepohodlná. A bylo hrozný vedro. A byl ještě k tomu úplněk =oD . Takže omluvte, že to bude třebas takové zmatenější =o) . Ráno jsem vstala v domění, že je tak osm, sedm a bylo půl desáté =oD .


,,Lirko, řekni nám to..."



Hned po vysvědčení jsem se vydala na Janeček, ikdyž to nebylo vůbec plánované. Ale mnoho věcí v životě se nedá naplánovat, takže jsem nakonec 26.6.09 jela. S pocitem naprostého zoufalství jsem si nahoře v pokoji u babičky vybalila svoje věci, co jsem stihla sbalit doma, a bez kterých nejde dýchat =o) a najednou jsem si to uvědomila. Jsou prázdniny, mám svou volnost... ale proč tedy cítím takovou bezmoc a je mi úzko?

Vydala jsem se na naši zahrádku. Dívala jsem se všude možně, jen né a né přijít, co to se mnou je. Co mi chybí? Vždyť jsem se nemohla dočkat toho dne, kdy popadnu to vízo, rychle se vrhnu do lesa a přivítám tam ty, co mi chyběli celý rok. Tohle neni moc dobrý, co to se mnou je???

Zaplněná vzpomínkama z toho dne a z celého roku, kde se toho tolik stalo, jsem zase zapadla domu. Začalo pršet. Tam jsem ale pořád bloumala a klid nějak nepřicházel. Tohle je dost divný, co se mnou je??? Hned po dešti jsem se rozhodla vyrazit do lesa. Nechtěla jsem tam sice jít takhle sklíčená, když jsem ještě k tomu nechápala, co se mnou je, ale musela jsem nějak vypadnout. Třeba na to přijdu tam, u mých milovaných... a takhle nadějně jsem vyrazila...

Doma se sice divili, co chci dělat v lese po dešti, ale měla jsem jim říct:,,no, jdu se podívat na své jemněhmotné přátele (neví, co to je jemnohmotní, takže bych to musela přiblížit), zkrátka, jdu za elfy..." ? a ještě přidat pitomej úsměv a jsem si skoro jistá, že bych skončila se svěrací kazajkou =o) takže jsem jen řekla, že se jdu prostě projít a nečekala jsem na odpověď =o) Popadla Mp3 a šla. Se songem "The Warrios" od Olivera Shantiho.

Šla jsem po cestě a už se těšila na ten příjemný pocit, co se mi vždycky rozlije po celém těle. Ale nic. Řekla jsem si, že půjdu dál po cestě, že se to dostaví. Nic. V hlavě mi jen projížděl pocit samoty a toho, že teď dva měsíce nikoho neuvidím... stop... COŽE??? Tohle jsem nečekala. Jsem smutná z toho, že nebudu chodit do školy??? C-O-Ž-E???

Nepanikařila jsem. Neřešila jsem, ale přijmula jsem. Stejně mi nejde ale na rozum, co to mělo znamenat. Mě se nikdy po tomhle nestýskalo. Bylo to ovšem přechodný. Nebyla jsem totiž zklamaná z toho, že nejsem ve škole, ale z toho, že jsem nic "nezvládla". Měla jsem své cíle a ty se rozplynuly dřív, než na ně došlo. A to mi také mělo dojít později.

Šla jsem tiše po mokré cestě a v hlavě mi šrotovalo, že mě z toho až bolela. Srdíčko mi krvácelo, celá moje duše byla nějak rozhozená, ale ne a ne přijít na to, co je. ,,Lirko... pojď k nám..." ozvalo se mi v hlavě, tak jsem se podívala vpravo, kdo mě to volá. V tomhle lese jsem přece skoro nikoho neznala. Dneska se dějí divné věci. Nejsem si teď jistá, jestli to byly dvě "dívky", nebo chlapec a dívka z jemněhmotného světa... ne, byly to dvě dívky, ano, dvě dívky. Pojď... neboj se... zase se ozvalo a tam pár metrů od cesty stály dvě elfky. Dívaly se na mě, ruce spojené u břicha, neusmívaly se, jen na mne volaly. Nemůžu... neni kam... něco jsem jim zamlela. ,,Lirko... pojď si sednout, pomůžeme ti, všechno nám pověz... támhle" (jedna ukázala na pařez za pár metrů za nimi-v tom místě, kde se má konat velká sešlost =o) o kterém píši ZDE ) Poté se na mě znovu obě podívaly a natáhly ke mě ruce. ,,Pojď, Liro..."

Šla jsem. Šla, protože moje duše chtěla, srdce volalo. Šly za mnou celou dobu, když jsem se otočila, jedna, ta nalevo se na mne usmála, takový jemný úsměv plný pochopení. Úsměv, co mi dodal odvahu, sílu jít ještě kus. Sedla jsem si a přemýšlela. V uších mi stále tiše zněla hudba, ale nakonec jsem poslechla hlas svého JÁ, že bude lepší se nerozptylovat hudbou. Všude se rozléhal zpěv ptáků a jemné klapání dopadajících kapek. Ten zpěv dodával lesu otevřenost a lásku, že nejsem nikdy sama.

,,Pověz nám, co se děje, Lirko... uleví se ti, povídej..." řekla ta, co se na mě předtím usmála, která poté poklekla přede mě. Tu druhou jsem požádala, zda-li by nemohla stát za mnou, nemám ráda, když za mnou je otevřenej prostor. Jeden z mých "bubáků". Neni co, to bude dobrý... já jen... prostě... měla bych jít domů... snažila jsem se přesvědčit spíše sama sebe, než-li je. U nich je to zbytečné ;o) .

,,Pověz nám to, nebo to zazpívej, dostaň to ze sebe" usmála se tiše elfka předemnou. Chvíli jsem se na ní dívala, poté jsem začala broukat nějakou melodii. Po chvíli jsem zjistila, jak strašně smutná je a v té samé chvíli jsem ucítila něco na tváři. Brečela jsem. Nedokázala jsem toho tolik!!! začala jsem opakovat vduchu. Nedokázala jsem ho změnit, ani to, co jsem chtěla nechápala jsem, co to je. Neříkala jsem to já. Můj mozek na nic takového nepomyslel. ,,Mluví tvoje duše..." řekla elfka a podívala se mi soucitně do očí.

V tu chvíli začalo pršet. Slzy se mi linuly po tvářích. Celý les poslouchal můj smutný zpěv. Jít po té cestě nějaký člověk, jen nade mnou zakroutí hlavou. Ale les, jeho obyvatelé, jak hmotní, tak nehmotní, naslouchali. Tiše a pozorně poslouchali tóny mého srdce a rozuměli mi. Věděli, co jsem ten den cítila. Viděli, co jsem zažila. Utěšovali mě a posílali mi krásné energie klidu, vyrovnanosti.

Z lesa jsem utekla. Skoro doslova. Řekla jsem, že musím jít, ale nebyla to pravda. Obě elfky říkaly, ať zůstanu. Ať přijdu. Možná proto se ještě necítim tak, jako dřív =o) každopádně, do toho lesa se asi budu muset vrátit, ať se děje cokoliv =o)


Včera se ale stalo něco daleko, daleko... to slovo neexistuje, takže si to radši pojmenujte sami =oD


,,Předtstav si, jaké by to bylo... a bude..."

Včera v noci jsem nemohla za Boha usnout. Nešlo to. Ani předchozí noc to nešlo, protože... Eliška... no, třeba to popíši později... ;o)

Nešlo spát, převalovala jsem se v posteli a napadlo mě vytáhout Mp3. Jo, Daniel vedle mě vždycky něco zamumlal, takže jsem se ptala:,,coo??? Jo... tak dobrou noc..." a když už řekl naposledy dobrou noc, mohla jsem se oddat hudbě a doufání, že mě přivede do snové říše. Prdy. Nikam mě nepřivedla, jen jsem už pak nevěděla, jak si lehnout, aby mě netlačilo sluchátko v uchu. Chvíli jsem koukala nad sebe, vzpoměla jsem si na Alue, jak vždycky popisuje, jak tam vidí Laureje. Já tam viděla jen černo, skosenou zeď a světlý pruh od světla, které se prodralo záclonou a zůstalo na té skosené zdi ve tmě. Nevim, co mě popadlo, ale sáhla jsem si na něj. Asi ve snaze, že bude líp, už nevím. Vzdala jsem to a zavolala Inkana. Bylo víc důvodů, přišla jsem si strašně sama, všude tma...

,,Inkane... prosím..." a čekala jsem jsem. Konečně se po chvilce ozval jeho hlas:,, lehni si na bok, zavři oči a neboj se, za tebou si lehne Erinan, a Terkinan je nad tvou hlavou. Já jsem tady... jsi v bezpečí..." Zavřela jsem oči. Byla to pravda, najednou ta samota zmizela a já byla jak v pancéřovaným kruhu =oD . S drobným úsměvem jsem zavřela oči. Nebaví mě koukat do tmy, protože mě pak napadaly myšlenky typu:co se tu zase potuluje okolo mé postele, a na to jsem se opravdu necítila =o) a Inkan to věděl...

,,Nemůžu spát..." postěžovala jsem si svému příteli tiše. ,,Zavři oči děvče moje..." a usmál se tím mým úsměvem, který miluju. Jen andělé se takhle usmívají. Koukla jsem se vnitřním zrakem za sebe, Erinan se tam usmíval jak měsíček na hnoji a Terkinan nade mnou nebyl o nic lepší. Stejně ale nejlepší byl Inkan, promiňte kluci =oD



Před očima se mi pak začal tvořit obraz. Taková "růžová" brána z kytek a za ní zahrada. Usmála jsem se a šla jsem tam. S Inkanem =o) . ,,Můžeš zde mít všechno a všechny" usmál se. Vzadu byl altánek, celý z tmavšího dřeva. A vlevo, vedle Inkana byl les a tam byli mí přátelé z mého milovaného lesa. Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy. Byla jsem tak šťastná. Byl to odpočinek po těch dnech. Nevěděla jsem ale, co čeká v altánku.

V altánku seděla celá moje rodina. ,,Povíš nám něco o andělech??? A o tom všem???" zeptala se maminka a šťastně se na mě usmála. Moje fyzické tělo se třáslo ve vzlycích. Mamka se mě ptala na to, o co se nejvíc zajímám. Mamka! A bylo mi jedno, že si to třeba moje mysl jen vytvořila.

I teď se mi chce brečet štěstím (zrovna teď mi všude okolo blikají světýlka- andělé jsou u mě ;o) ). Bylo to krásné. Byli tam VŠICHNI, které jsem milovala. ,,Neni to jen vize, pokud budeš chtít, pokud se budeš řídit jen sebou, tak tohle můžes, VŠECHNO TOHLE můžeš vytvořit i ve svém světě, v tom hmotném..." zašeptal mi Inkan tiše a všichni se usmívali.

Potom si jen pamatuji, že mi Inkan řekl, ať už tu Mp3 sundám. V tom blaženém stavu jsem totiž usínala =o) . Bylo to tak strašně krásné =o) . Sundala jsem ji, ale obraz s altánken mi zmizel. Inkan mě ale uklidňoval a já se začala třást. Už jsem to zažila. Motala se mi hlava a to jsem ležela. Říká se tomu astrální cestování. Moje duše byla asi tak šťastná, že se rozhodla někam jít =o) . Pak jsem usla.

Občas jsem se probudila. Mám jen úseky. Babička nás probudila, že venku děsně prší, znělo to jak vodopád, jak poznamenal Daniel. Šli jsme se i podívat z okna, ale nic jsem svýma ospalýma očima neviděla. Jen černo, tak jsem zaplula zpět do postele. Bylo vedro a nemohla jsem usnout. Nakonec jsem ale usnula =o)

A teď si jen pamatuji úryvek, jak jsem se vzbudila a nemohla se hýbat. Astrál... pomyslela jsem si, nemohla jsem se pohnout, oči jsem měla zavřený, ale přesto jsem viděla Daniela tak, jak spal, jakobych se na něj dívala =o) zvláštní...

Dnes ráno jsem se probudila rozlámaná, ospalá a unavená. Jakobych opravdu celou noc někdě procestovala =o) A teď se mi už oči klíží a to je teprve devět hodin a něco =o) snad se dneska vyspim a snad se Vám vyprávění líbilo =o)

A


ČLÁNKY


BUDOU!!! =oDDD




S věčnou láskou Lirka ;o)))))))