Všechny Vás zdravím

na blogu o všem a o ničem, o duchovnu a životě :)

Tento blog je zde již od 14. července 2008.

Máte dotaz?
Směle pište do komentářů,
či do KNIHY :)

Co poslouchám?
Právě čtu:



Říjen 2009

Inkan

27. října 2009 v 11:10 | Lirka =o) |  Andělé-přátelé


Dnes vám představím někoho, kdo je pro mě, v mém životě
ten nejdůležitější. Je se mnou celý den, chrání mě, radí mi...

Kdo to asi může být? =o)

ANO, Petře Pane, je to můj milý (a tvůj milý) Inkan =o)


(protože nevím, jak Inkan vypadá, dala jsem sem tento obrázek. Fyzickýma očima ho
totiž vídám přesně takhle. Velká, jiskřivá kulička (na obrázku ta velká) =o)

Úvod:


Inkan je anděl. Když vám povím, jak dlouho již je se mnou, tak jsou to celkem asi dva (mě
známe) životy... S Inkanem jsem se pravděpodobně setkala poprvé v den -když použiji časový údaj- kdy jsem tady na Zemi byla poprvé.

Vím, že Inkan se mnou byl pořád. Celé mé dva minulé životy, o kterých pojednávám - ZDE - .
Můj druhý minulý život vypadá, jakoby nebyl můj. Ale teď, když vám píši tento článek, cítím, že je můj =o) a kdo četl (kdo ne, tak ať si přečte =oP ), tak si určitě přečetl větu, kterou Inkan pronesl, když se za dívkou/mnou zavřel keř a kapradí.

,,Tohle se děje, když se najdeš, PLNĚ otevřeš svoje srdce a budeš si věřit. Tohle vše umí víra. NIKDY NEZAPOMEŇ!"


Jak jsem Inkana poznala:


Tak je to rok a asi čtyři měsíce. Bylo to ke konci června roku 2008. Ke konci mého prvního
ročníku na gymnáziu.

Povím vám, že to byly začátky celkem těžké. Slyšela jsem v hlavě hlásek, který jsem pravděpodobně slyšela vždycky, a nemohla jsem uvěřit tomu, že by to mohl být anděl
(více - tady - )

Né že bych nevěřila, že andělé jsou, o duchovno jsem se zajímala již dlouho, řekněme,
že mne vždy zajímaly různé záhady, apod. , ale uvěřit tomu, že slyším MÉHO anděla, bylo opravdu těžké. A řekněme, že jsem získala plnou víru až teprve před dvěma měsíci
(srpen roku 2009).

Zkrátka, slyšela jsem ho, ale měla jsem strach. Pomalu jsem ale víry nabývala,
a tak postupem času se začali dít i zázraky na znamení toho, že mi opravdu nehrabe,
a že opravdu nejsem sama, a mluví se mnou anděl. Můj anděl.

Zázraky- tím myslím třeba to, že když jsem odesílala smsku z internetu, tak nešla odeslat.
Kód, který jsem musela zadat, aby se smska mohla odeslat, jsem i několikrát kontrolovala,
jenže pořád mi to psalo, že jsem špatně opsala kód, a až teprve, když jsem si všimla, že to posílám na číslo -které kdyby to dostalo, nebylo by to příjemné- na které nechci.
Napsala jsem tedy číslo správné, a odeslalo se to hned =o) .

A tak jsem se začala zajímat o duchovno a 16.07.2008 jsem si založila tento blog.


Jak Inkana/anděly vidím:


Občas se mi Inkan ukazuje jako bílé/světle modré světýlko, co bloudí nad mou postelí. To světýlko jsem viděla párkrát, za to ale vždycky fyzickým zrakem =o)

Připomínalo malý ohňostroj, a jak rychle se objevilo, tak rychle zase zmizelo. Většinou
se hned za ním objevila další (patrně Terkinan a Erinan- další andělé, co mám- o kterých se zmínim později) světélka- v odstínu modré. Občas ale i v odstínu bílé.

Inkana si mohu představit jakkoliv budu chtít =o) (pro bližší informace --> -klikněte zde- )


Co mi to všechno dalo, zážitky, můj vztah k němu:


S Inkanem prožívám každou vteřinku, částečku vtěřinky, mého života. Jak ty šťastné, tak i ty méně šťastné. Vždycky mi ale ovšem pomůže, občas i bez toho, že bych ho vědomě volala,
za což jsem velmi šťastná.

Jsem trašně moc vděčná, že jsem se konečně probudila, a vím, že mám vedle sebe někoho,
jako je Inkan. Ve chvílích, kdy je mi zle/smutno/nevím si rady, tady je, a vždycky mi jakýmkoliv způsobem poradí. (Psala jsem o tomto článek--> ,,Pomoc vždy přijde" - omlouvám se,
druhý díl není dopsaný).

Ve zkratce je mezi námi silný citový vztah =o) vztah, pro který nemá lidská řeč slov.

Ovšem abyste se nepletli, Inkan je taky dost velký humorista. Srší vtipem v každé situaci,
ve které je to možné.

Příklad:

Psala jsem kdysi rozhovor s Inkanem (článek je bohužel nedodělaný,
a už dodělán nebude,
neboť nevím, o co se v danou chvíli jednalo- nerozumím souvislostem),
a na úvod se vždycky přeci sluší slušně pozdravit. A tak jsem řekla:

Ahoj, Inkane...

ale on? Napsal tohle:

?!? jakobych s Tebou nemluvil každou sekundu a ty mě ještě zdravíš :DDD


No řekli bystě to do anděla? Že bude takhle přidrzlej?

Většinou mě také nazývá slovy (navíc jsem je vymyslela já!) jako je tele, jelito,...
ovšem převažuje název, kterým mne oslovil jako první, a to je 'děvče' ,
cože je určitě mnohem lepší, než-li ta předchozí =o)

Každopádně, musí se mu nechat, že umí být i vážnej, a v těch chvílích má i krásně věty/prupovídky, které mě umějí i rozbrečet.

,,Víra je Boží dar, láska je v srdci žár..."

,,Poslouchejte... Vy, kteří máte strach, tohle jsou slova pro Vás... myšlenky, všechno
to na nich záleží, když budete řídit své myšlenky a budete si přát jen to ze srdce, pak se to otočí
ve VÁŠ prospěch, budete mít, co chcete... uívejte si světa, života, lásky a sebe navzájem...
Říká se to složitě, ale dělá lépe..."

,,Nelze soudit lidi podle sebe. Nelze lidi změnit. Ale co lze, je
ukázat lidem ten správný směr."

,,Nesnaž se změnit okolí, neboť je odrazem tebe. Snaž se tedy změnit sebe,
a pak
i okolí ti přijde krásnější."

...


Ve zkratce/závěr:


Tímto vám chci přiblížit mého nejlepšího přítele, co kdy pod Sluncem vůbec byl.

Jsem za něj vděčná celému Vemsíru, Bohu,
protože to on mě uvedl na pravou cestu, kterou jsem se dala. To on
mi pomohl nalézt sebe samu, přijmout mnoho rad a vět, a získat víru a otevřené srdce.

A pomáhá dále...

Lirka






KONEČNĚ

24. října 2009 v 22:35 | Lirka =o) |  Moje poselství :)

KONEČNĚ


(dopsáno těsně před zveřejněním)
TENTO ČLÁNEK NEBYL VŮBEC PLÁNOVÁN.
NEJPRVE JSEM V ZÁPALU NAPSALA BÁSEŇ (kterou jsem chtěla vymazat),
A POZDĚJI I TEXT, KTERÝ JE POD NÍ.

TEĎ JE VE MNE KLID A MÍR.
TEN, CO JSEM HLEDALA.

TEĎ UŽ HO JENOM BUDU ZVYŠOVAT.

pěkné čtení vám přeje Lirka
autor článku




DŮLEŽITÉ:

hudba k následujícímu textu:

(PŘI NÍ SI UVĚDOMÍTE DALEKO VÍCE, NEŽ SI MYSLÍTE)





NEVĚŘÍM V TEMNÉ SÍLY, NEVĚŘÍM VE ZLO.
VĚŘÍM VE VÁS, V TY, CO ZNAJÍ LÁSKU, AŤ UŽ VĚŘÍ V COKOLI,
ČI AŤ UŽ NEVĚŘÍ TŘEBA V NIC.

VÁS NÁŠ SVĚT POTŘEBUJE. NE LIDI, CO DOVEDOU
JENOM ŽVANIT, A SEDĚT NA PRDELI VE SVÉ
SPOKOJENOSTI.

POKUD BUDETE MÍT JINÝ NÁZOR NA SVĚT, VÍRU, VESMÍR, ...
JÁ VÁS NEODHODÍM JAKO KUS ŠPÍNY.

PORADÍM VÁM,

BUDU VE VÁS VĚŘIT.

NEVĚŘÍM V TEMNO, VE ZKÁZU SVĚTA.

JÁ VĚŘÍM VE VÁS.

V LIDI.



Čekáte, až se země promění. Je vám vše jedno,
je to znamení.
Znamení, jež ukazují lásku.
Jenže někteří mají přes oči pásku.

Zaslepeni velkou touhou,
ošizeni o lásku pouhou.
Kde jsou vaše kecy, že stojíte na lepší straně?
Kde je vaše odvaha, když svět stojí na hraně?

Radši budete věřit kecům,
věřit ve zkázu světa.
Místo práva lásky, je po lásce veta.

Budu mít až do posledního nadechnutí víru,
až ji ztratí ostatní- v srdci díru.
Chcete radši lepší svět,
tam někde nahoře, chcete jej hned.

Je mi líto vás, co vyslovujete kletbu,
já se postavím, já si nesednu.
Nebudu se dívat na vaše temné kroky,
nebudu čekat dny, měsíce či roky.

Odepište mne, klidně hned,
já se postavím na ochranu,
ochranu pro tento Svět.

Lidi věří ve ztrátu,
ničí mě to a bolí.
VY! Vy v tom černém kabátu,
museli jste si zvolit.

Radši zkázu světa a smrt,
radši lepší den pro vás, a buď jak buď.

Já mám víru, sílu v srdci.
Postavím se vám všem čelem.
Věřim v lidi, ne v temné síly.

Moje láska je velká,
moje víra není tenká.
Avšak vaše slova plná jedu,
neleknu se, neodejdu.

Jsem tady, a budu dále,
budu věřit, furt a stále.
Neni čeho bych se bála,
a je mnoho, pro co bych se smála.

Věříte ve zkázu lidí,
ztrácíte pojem ŽITÍ.
Není lepší život, za jakým se honíte.
Je teď a tady, TOHO SE BOJÍTE!

Nevěřím ve vás, a VĚŘIT NIKDY NEBUDU.

Přijďe za mnou.

Ale vy nepřijdete.
Vy jen melete, ve všem, všechno mícháte.
Klidně si mluvte, když vás to baví.
Jsem jedna z těch, co si za svým stojí.

Smějte se mi,
mluvte si jen tak pro sebe.
Vy necítíte, vy se díváte za sebe.

Ta pravá láska,
kdy země praská,
říkáte, že umíte milovat.
Tak to není, umíte jen slibovat.

Jste na sebe zlí, i když říkáte, že ne.

Ten, s kým se pojíš... bude ti zle.

Vím, co umí víra,
proto nekecám a věřím.

Věřím v lepší svět, a v lepší lidi,
neboť láska se spojí hned, když článek chybí.

Pokud to přijde, bude to tady.
Nebudu tu čekat, pokud se něco stane,
nebudu čekat, než temná strana vzplane.


Pamatuj, že vždycky uvidíš, co budeš chtít vidět.


Pokud budeš chtít vidět zkázu, uvidíš.


Ale potká jenom tebe.



dodatek:

Nezapomeň, jsem tu ještě já.
A vzdávat se rozhodně nehodlám.

NEMÁM STRACH, ale mám VÍRU a v srdci lásku.

Věci, na které mnoho z vás zapomnělo.


Lirka



Konečně jsem se našla.

Úplně.





Báseň předtím jsem napsala před chvílí, když jsem si přečetla v Aluenině diskuzi
komentář o Americe- že už to všechno začíná (drancování Země,
dávání lidem do těla čipy, apod. )

Naplnila mne strašná bolest.

Později jsem potom našla tuto píseň, co vidíte nahoře.
Naplnila mne láska, a začala jsem psát.

Když jsem se dostala přes to všechno,
byla ve mne síla, což je obsaženo i v básni.

Už mám teď jasno.
Konečně.


Když jsem dopsala níže uvedený text, jediné, co mi na
to Inkan řekl bylo:
,,KONEČNĚ"

Všude okolo mne jsou záblesky bílého Světla.
Vidím ho fyzickým zrakem.
Jsou tu se mnou andělé.

Je to znamení, že jsem na správné cestě.

A i vám VŠEM přeji, ať tu svoji najdete.

A blahopřeji, pokud jste ji již našli, a žijete v míru,
který mne teď obklopuje.

Žijte v míru, v lásce.
Hlavně ale

ŽIJTE




Planeta Země je tak krásná. Nevím, proč všichni se nemohou dočkat, až půjdeme někam jinam. Já tuhle planetu miluji. Celým svým srdcem. Jsem tak šťastná, že tady mohu žít!

Odmítám podporovat to, že kdesi je někdo zlej, a ten nám tady ubližuje. Tohle by nám Vesmír a Bůh neudělali. Máme ten největší dar, co nás mohl potkat. Nemyslím teď naše sílu mysli, sílu víry, sílu lásky. Ten největší dar, co nám mohl být dán, byl dar ŽÍT.

Máme možnost prožít tady prožít krásné životy. Tahle planeta je zde pro nás. Nevidím příčinu, proč se někam stěhovat, či proč žít věčně.

Žít jen pár let, má přeci svoje kouzlo. To, že máme za čím jít, pro co žít. Kdybychom měli všechno, na co bychom si vzpomněli, všichni by nás milovali... PRO CO BYCHOM ŽILI? Všechny by nás to začalo nudit. Né hned, ale později.

Je kouzelné chodit do školy, protože tam mám přátele, co při mě stojí, a mají mě rádi. Zasměji se tam. Chodím tam proto, abych se něčím stala. Některé věci, kterým nevěřím, pouštím ihned z hlavy, ale jsem tam ráda, protože se tam cítim příjemně.A je dobře, že tam jsou i věci, ve které nevěřím, neboť v ně věří jiní. A všichni naštěstí nejsme stejní.

Baví mě žít. Baví mě žít TADY. Na téhle planetě.

Baví mě řešit tisíce problémů, protože pak je vyřeším, a cítím se silnější. Přijdu na mnoho věcí, které jsem předtím neviděla, a zjistím, že ten problém vlastně nebyl problémem, ale ponaučením.

Baví mě plakat, protože tak aspoň vím, kdo při mě stojí. A vždycky se někdo najde, kdo se za mě postaví. A když budete přemýšlet, je někdo takový i u vás.

Baví mě se smát, protože vím, jak krásný je život.

Baví mě milovat, neboť je krásné, když je člověk zamilovaný, a je vlastně ponaučením, když ta láska nedopadne. Otevřou se vám oči, a můžete být tomu druhému vděčni, neboť kdyby vás neodmítl, či kdyby se váš vztah nerozpadl, jak byste jinak zjistili, jak krásné je být svobodný, jak krásné je se znovu zamilovat, nebo jak krásné je najít tu pravou/toho pravého?

Ne, nevěřím na zlo. Nevěřím v konec světa, ale věřím v to, že vy, co v něj věříte, co věříte v Matrix, a co věříte v jiné věci, jako je nějaká temná strana, co nás tady chce ovládat, to vy si máte uvědomit, že není nic lepšího, než zde žít, milovat a věřit.

Když mi budete ukazovat různé důkazy, že tohle všechno existuje, ukážu vám jedno. Podívám se vám do očí, a ukážu vám, co je to láska. Ukážu vám fotky z dětsví, fotky z Vánoc. Poukáži na tu radost, co prožívám díky tomu, že žiji. Pochlubím se se svými obrázky, se svýma knížkama. Se svýma materiálníma věcma. Třeba byste řekli, že jsem snílek, že nevidím realitu, a že jsem materialista. A já vám řeknu jen jedno. Povím vám, že jsem šťastná, že mám všechny tyhle knížky. Jsem šťastná, že umím číst. Řeknu, že jsem šťastná a hrdá na svoje obrázky, že jsem hrdá na to, že jsem byla obdařena tím, že mohu kreslit. A nakonec vám povím, že jsem šťastná, že zde žiji. Sice jen na chvilku, ale déle by mne to tu nebavilo, protože každý okamžik je dlouhý dar a nakonec o době, kdy umřu, rozhodnu já, a moje síla žít a víra v život, v zázraky a hlavně víra v sebe a tento Svět.

Jsem vděčná, šťastná, i když mě občas něco trápí, protože takhle mám alespoň pro co žít, co řešit. A řešením svých bolestí, smutku a zdánlivých problémů rostě moje nitro. Tak rostu já.

Miluji život, tuto planetu, a jsem za to všechno vděčná.



Vaše

...







Andělé- obecná charakteristika =o)

23. října 2009 v 16:54 | Lirka =o)

Než začnu popisovat mé strážné anděly, možná by vás zajímalo,
kdo andělé opravdu jsou, třeba by vás zajímal můj názor.

A proto jsem se rozhodla něco o nich napsat, nejen z mých zkušeností, ale i
obecné informace.




Bůh/Počáteční Světlo, nebo jakkoliv tomu říkáte, z toho božského Světla jsou andělé. Jsou to vyslanci míru, lásky a pomoci. Byli zde k nám sesláni, aby nám pomohli s osudovými záležitostmi, ale i s 'malichernými věcmi'.

Andělská říše se 'dělí' na dva takové 'kmeny'. Jsou to andělé a archandělé (na obrázku archanděl Metatron).

Zatím co andělé jsou blíže lidem, archandělé jsou blíže Bohu/božskému Světlu. Teď vám chci ale říci něco málo o andělech, neboť podle mě je nejprve důležité znát svého anděla strážného, protože když pochopíte jedno Světlo, je jednoduché pochopit ta další.

Tím, že říkám, že se takhle 'dělí' (na anděly a archanděly) -nebo spíše my lidé je takto dělíme- nechci říci, že by anděl byl dále od Boha než-li archanděl. My, andělé a archandělé jsme Bohu stejně blízko. Jak by né, když jsme všichni ze stejného těsta.

Jenom andělé tu jsou nejvíce pro nás. Jenom pro naši potřebu.



Jak jistě víte, tak každý zde má nějakého svého strážného anděla. Řekla bych, že ne jenom jednoho, každopádně jich okolo sebe můžete mít třeba sto -když si je přivoláte- , ovšem VŽDY nablízku jsou vám hlavně vaši strážní andělé.

Jsou při vás každou vaši vtěřinku, každý její zlomek. Bohužel né vždycky je ta vteřinka šťastná. A právě v těch chvílích, kdy jste sami nerozhodní, stojíte proti celému Světu -zdánlivě- sami, tak v těch chvílích byste potřebovali někoho, komu všechno říci. Komu říci, jak vás to moc trápí/mrzí/bolí, a někoho, kdo by vám poradil, kdo by vás konejšil, a řekl vám slova plná něhy a lásky.

A on ten 'někdo' opravdu existuje, jen není zrovna nejlehčí najít k němu tu počáteční cestičku. Občas si lidé myslí/nebo se bojí požádat své anděly o pomoc, neboť se domnívají, že je budou obtěžovat, nebo jsou jejich problémy příliš malicherné.

Ale věřte mi, když říkám, že ŽÁDNÉ TRÁPENÍ DUŠE (ať už sebemenší) NENÍ MALICHERNOST a je třeba POMOCI. Nebojte se toho, neboť ať už požádáte o cokoliv, andělé budou šťastni, že jste chtěli od nich pomoci =o) Budou šťastni, že pomoci můžou. Nikdy se nestane, že by odmítli, či přesouvali vaši žádost na později. NIKDY. Pomohou kdykoliv a s čímkoli.

Určitě tyhle stavy -kdy vám je nejhůře- zná naprosto každý člověk na této planetě. Jenže většina lidí propadne zoufalství. Schoulí se do tichého koutku, a tam brečí. Ti lidé ale nevidí, jak se je snaží obejmout láskyplná křídla. Neslyší konejšivý hlásek, necítí ty krásné energie. Jenom často proklínají ostatní a dokonce sebe, propadají depresím a uzavírají se do sebe.

Je mi při takovéhle vizi ohromně smutno. Soucítím -plně- s anděly, když se člověk takhle trápí. Oni volají, a lidi je prostě neslyší, neboť je k sobě nepustí přes svou zeď, kterou vytvořila hlavně společnost, lidské myšlenky a pocity.

Jenže pravdou vždycky bylo, je a zůstane, že nikdy NIKDO z nás není sám. To, že vedle vás nestojí někdo, koho nevidíte, neznamená, že jste v místnosti sami. A tohle poznání samo o sobě, vám dá pocit klidu.

Vaše strážce ohromně trápí, když se trápíte. Ale o to horší to je, když se trápíte, a myslíte si, že jste sami. Tím je k sobě nepustíte.

Andělé nám totiž chtějí pomoci nalézt víru, pravý domov, a hlavně sebe. Pomáhají nám překonat náš strach, obavy a nehezké myšlenky plné zloby a smutku. Andělé chtějí, abychom porozuměli své vlastní síle, jelikož lidé jsou se svou myslí to nejsilnější zde na Zemi.

Někdy je 'problém' i s náboženstvím. Človek se domnívá, že neni hoden pomoci od 'nebeského stvoření'. Ale tak tomu neni. Ať už máte jednoho Boha, nebo několik, andělé tu jsou VŽDYCKY pro vás. Vy si jejich pomoc zasloužíte, a oni vám pomoci chtějí. Touží po tom.

Prosím, VĚŘTE TOMU.

Váš strážný anděl se vám bude z části 'podobat'. Samozřejmě nemyslím to tak, že když budete vy brečet, on se taky rozbrečí -proto ty úvozovky. Upřímně jsem ještě nikdy neviděla Inkana, aby mu padaly slzy na tváře. Ale to bude asi tím, že on je z 'jemné hmoty' =o)

Bude se vám podobat z části vaší mluvou- abyste mu co nejlépe porozuměli v danou chvíli, z části pak vaším chováním (ztřeštěná povaha, vymýšlení různých srandiček, apod.)- pravděpodobně vysvětlení je stejné, jako u mluvy- abyste ho co nejlépe pochopili/porozuměli mu a porozuměli i sobě.

Tím zase nechci říci, že když je člověk pesimista, pak je anděl taky =o) Anděl je symbol absolutní a bezpodmínečné lásky. Je zde, aby se o nás mohl postarat, aby nám pomohl nalézt naše pravé já. Pomůže nám zahnat strach, získat víru v sám sebe, i v ostatní, atd. . Andělé jsou bezpodmíneční tvorové. Jsou z toho samého Světla jako my všichni.

Jediný rozdíl mezi námi je, že andělé nemají ego (zato u víl je malý naznak vidět- třeba kdybyste je teď viděly, jak se hned urazily, když slyšely mé myšlenky o tom, že 'mají' ego), to znamená, že nejsou strhnuti různými pohnutky ega, jako je smutek, nadřazenost, myšlenky typu: "Já jsem někdo" nebo naopak "Já jsem nikdo". Je v nich jenom to Světlo, které máme v sobě všichni, a proto jsou tak laskaví, milý a plni lásky a optimismu. Vždycky najdou řešení, jelikož v nich -jak již bylo řečeno- nesídlí žádný strach. Vždycky se snaží najít cestu takovou, kde je nejméně bolesti a nejvíce lásky.

Tak se, PROSÍM, pokuste otevřít. Dovolte, aby vám váš/i anděl/é pomohl/i. Žádný člověk přeci nechce být na všechno sám, a ten, kdo říká, že ano, si jenom zbytečně ubližuje, neboť lže sám sobě.

A tímhle vám chci ukázat, abyste si dovedli představit, jak krásné je, když zahodíte strach. Jak krásné je, když vedle vás bude někdo takový, a bude vám ukazovat cestu lásky a pochopení.

Buďme rádi, že jsme obklopeny takovými dary jako je mít po boku
někoho tak čistého a plného lásky.
Někoho, kdo je tu jen pro nás.

Když se vám někdo bude smát, že jste blázni,
NIKDY nedávejte na jeho slova. Řiďte se sebou. Sami si řídíte svůj
život a sami ho žijete. Ten, kdo se vám posmívá/má strach/nevyřešené problémy, apod. , ale
za vás nikdy váš život žít nebude a nikdy nežil.

Váš život je jen váš.

VŽDYCKY DÁVEJTE JENOM NA SVÉ POCITY.

JÁ VÁS PROSÍM, NEBUĎTE JAK DUTÉ SLOUPY.

TEĎ, V TUHLE CHVÍLI VEDLE VÁS STOJÍ
VAŠI ANDĚLÉ, A ČEKAJÍ NA TO, AŽ JE K SOBĚ PUSTÍTE.

PROSÍM, PŘEKONEJTE STRACH,

BUĎTE SVOBODNÍ.



(článek o tom, jak se spojit se svým andělem se již za chvíli začne připravovat.
Až se tak stane, a článek se začne připravovat, napíši to v Oznámení, které najdete
hned pod záhlavím)



závěrečná poznámka: případné dotazy pište na adresu: miloslava.bemova@gmail.com


předem děkuji za pozornost. Snad se vám čláek líbil,
a již se lépe orientujete v tom, kdo je kdo a co je co =o)

Vaše Lirka




Jak vnímáš svého anděla?

22. října 2009 v 20:16 | Lirka =o) |  Vnímaní jemné hmoty (minulé životy, atp.) :)


Tuto otázku jsem nedostala poprvé, a proto si myslím, že by bylo dobré podělit
se s vámi o odpověď.


Otázka:
(upraveno)

Ahoj. Chtěla bych se zeptat, když slyšíš anděla tak jak vnímáš jeho hlas? Jako tvoje myšlenky takové "tiché"? Nebo odněkud zvenčí? Děkuju za odpověď :)


Odpověď:

Ahoj =o)

Inkana slyším jakoby 'uvnitř', ve své hlavě. Je to jemný mužský hlas, ve kterém můžeš cítit náznak stejně jemného smíchu- představ si to tak, že na tebe mluví člověk, co se neustále usmívá, hlas toho člověka bude s mírným nádechem smíchu, optimismu.

Samozřejmě pokud máš andílka ženského pohlaví -pokud ho tak chceš- pak bude mít ženský, jemný hlas. Nemusí být s náznakem smíchu, ovšem lásku a další krásné pocity pravděpodobně ucítíš- nenech se zastrašit strachem =o)

Svým způsobem máš pravdu. Inkana opravdu slyším jako své myšlenky. Ano, jsou 'tiché', je to jakobych mluvila sama se sebou, akorát jeho hlas má jinou barvu, a vždy, když promluví, cítím u srdce lásku a mír.

Mluví jemně, nikdy nekřičí (na to si dej pozor, protože když na tebe něco/někdo bude ve tvé hlavě křičet, nikdy to nebude anděl. Zvlášť ne, když se onen hlas bude doprošovat, aby jsi udělala něco špatného, či bude vulgární- v takovém případě je nutno se ho zbavit, pravděpodobně je to nějaký zbloudilý duch, co se u tebe zdržuje, a vulgarismem a zvýšeným hlasem chce, aby jsi dostala strach, a následně z tebe chce vysávat energii), a většinou je tedy doprovázen krásnými povznášejícími pocity. Tím spíše, když ti něco vypravuje, nebo tě uklidňuje.

Vím, je to těžké přijmout myšlenku, že ten hlásek v tvé hlavě nejsi ty, nýbrž tvůj andílek, ale věřím, že se s tím popereš ;o) .

Pokud budeš mít další otázky, samozřejmě napiš =o)

Lirka


Znovunalezený článek o mých minulých životech - 1. část

21. října 2009 v 12:29 | Lirka =o)


Inkane, prosím, ukaž mi...

(zde začíná text z 21.10.09 --> )

- tento článek je starý zřejmě půl roku. Promazávala jsem staré
rozepsané články a narazila na tento.
Nechápu, proč jsem ho nezobrazila?

První minulý život si pamatuji. Vím, že jsem byla v Egyptě, a díky tomuto článku jsem
si opět dala dohromady některé souvislosti. Ale druhý? To jest pro mne záhadou.
Vím, že jsem něco takového 'viděla', ale ... ?

No, přečtěte si sami =o)

P.S.: Laigo, která se tam hodně často objevuje, je dívka (v tomto světě samozřejmě), osoba, co
je mi strašně blízká =o) bydlí dosti daleko ode mne, což je mimochodem i další 'zkouška' tohoto života =o) ale i přesto nás spojuje mnoho věcí. Miulost, přítomnost, i budoucnost =o)

mohli jste si již všimnout, jaké komentáře si navzájem s Laigo vyměňujeme.
Upozorňuji, že ten, kdo si myslí, že jsme obě... řekněme 'orientovány na holky', se plete =o)

děkuji Lúmenn, že mne upozornila, že mnoho z vás neví, kdo Laigo je, a co si o tom myslet =o)


(--> a zde končí =o) )

MÉ MINULÉ ŽIVOTY...



1. EGYPT:



Egypt... také se vám zdá tolik krásný, nebo ho považujete za "průměrnou exotiku"? Pro mě má Egypt jedno velké překvapení. Je to moje minulost. Minulost s moji 'druhou polovičkou' (ovšem nemyslím kluka, ale na holky také nejsem) =o) .

Viděla jsem se tam, viděla jsem Laigo a viděla i Almaluze. Nejdřív sebe na nějaké stavbě. Potom Laigo vedle mě. Obě jsme byly vyplašené, něco se chystalo. Všechno jsem to viděla jako pozorovatel, jako byste se dívali na jakýsi film s tím rozdílem, že víte, kdo je kdo a že cítite, že ta jedna jste vy.
Viděla jsem sebe, svoje oči, i oblečení. Zkusim ho popsat: Bylo obyčejné. Jestli jste někdy viděli, jak vypadali otroci kdysi v Egyptě, tak vypadalo dost podobně. Prostě jenom kus hadru stažený jakýmsi "lankem". Oči jsem měla hnědé, moc jsem se od své dnešní podoby nelišila, jen vlasy rovné a sestřižené k bradě.

Zato Laigo vypadala úplně jinak. Měla na sobě bílou látku, která se ve větru vlnila a stáčela. Na ruce se jí třpytil zlatý kroužek a na svých černých vlasech (nebyly její, měla paruku) po ramena, se jí třpytila jakási "čelenka" stejného kovu, jako její náramek obepínající její zápěstí.

Všude bylo slyšet jakési vzdychání a zvuk podobný švistícímu větru, se silným syčením, a poté 'vzdychání'.

Došlo mi, že to neni vítr, ale něco jako bič. Došlo to MĚ, té, co pozorovala. Ta známá/neznámá dívka přede mnou to už asi dávno věděla, protože tomu nijak nevěnovala pozor. Ale já se otřásla.

Najednou se to všechno nějak semlelo. Nestačila jsem vnímat. Někdo něco zakřičel, nerozumněla jsem té řeči, a přesto jsem věděla, že volá Laigo na někoho za mnou, a říká, ať se okamžitě ztratí (nebo něco podobného).

Popadl mě strach ještě větší, než-li jsem měla celou tu dobu. Viděla jsem, jak tu dívku, která měla být mnou a kterou jsem měla být já, chytl někdo pod krkem a podsmekl jí nohy. Netušila jsem, o co jde. Někdo hlasitě křičel a onen zvuk biče se třepotal vzduchem. Bylo mi úzko.

Vím, že v tu chvíli jsem si říkala, že jde o noční můru. Pořád dokola jsem si to opakovala, že přece nejde o mě, to si jen moje mysl něco vymyslela.

V tu samou chvíli se objevil Inkan. Chytl mě za ruku (jako pokaždé, když někde "cestujeme"), ale neusmál se. Vážným pohledem se na mě díval a pak zakroutil hlavou tím způsobem, jak to děláme my, lidé, když s něčím nesouhlasíme.

,,To se ti nezdá, Lirko. To jsi ty. To je Laigo" řekl, aniž by otevřel ústa. Pak se postavil za mě, chytl mě za paže a jemně držel před sebou.

,,Musíš to vidět" řekl.

pozn.: -21.10.09- (tahle část vám asi připadá krutá, ale není. Držel mne jemně před sebou, jeho bílé světlo zářilo jak okolo něj, tak okolo mne, a snažil se mě uklidnit).

Ale já nechci, je mi z toho zle! křičela jsem uvnitř, ale bylo mi jasné, že když už tu jsem, má to svůj důvod. Jako všechno, protože NÁHODY NEEXISTUJÍ.

Ta holka (já) se s tím kýmsi prala. Pak jsem jen viděla, jak Laigo padá. Nevím, jak je to možné. Nechápu to. Možná jsem do ní kopla, jak jsem zběsila kopala kolem sebe ve snaze osvobodit se.

Ta dívka, tedy já, zavolala jakési jméno. Něco jako "Iris". Pak byla tma a s Inkanem jsme se ocitli na jakési poušti. Viděla jsem zase tu dívku. Sebe. Plazila se tam po zemi, jakoby šla za něčím, co prostě chtěla dostat. Inkan mi celou dobu tiskl ruku na znamení, že nejsem sama.

,,Takhle jsi umřela ty. Jak umřela Laigo, to jistě víš..." (tato věta dopuravena 21.10.09 --> ) řekl, a vážným, konejšivým pohledem se na mne podíval.

Vím, spadla. A já umřela na poušti? I teď se otřásám při pomyšlení na to slunko a písek, který pálí do rukou.

Pak jsem se probrala.



prosím, hlasujte, a pište komentáře až po přečtení pokračování!


DĚKUJI =o)


pozn.: udělala jsem jistá opatření, a komentáře jsou moderovány =o)
(pouze tohoto prvního článku)


POKUD MÁTE JINÝ DOTAZ, NEŽ-li KE ČLÁNKU, PIŠTE MI NA MŮJ EMAIL:

miloslava.bemova@gmail.com



Znovunalezený článek o mých minulých životech - 2. část

21. října 2009 v 12:27 | Lirka =o)


2. NEROZUMÍM... ???!

pozn.: ze dne 21.10.09- tento text není nijak poupraven, všechny věty jsou stejné, jako byly =o)

Nebyl to jediný život. Jsem tady na Zemi už poněkolikáté.

Pojednou jsem se také ocitla kdesi v lese. Šla jsem po louce a poté po jakémsi mostu. Naproti byl les. Opět jsem viděla sebe, jako pozorovatel. Tentokráte jsem ale viděla Inkana tam a né u mě, což dodnes nechápu. Pobízel tu dívčinu s hnědými vlasy v červeném culíku, v červeném tričku, tříštvrťákách a taškou přes bedra, ať jde dál a nebojí se. Jen se na něj usmála. V tu chvíli mě to docvaklo. ONA HO VIDÍ? JÁ JSEM HO VIDĚLA???! Ale na otázky nebyl čas. Musela jsem vědět, co to znamená. Chtěla jsem vidět víc.

Když se otočila zpět, viděla jsem, že má modré oči. V tu chvíli mi to docvaklo. To ale VŮBEC nejsem já!!! Inkane, INKANE!!! volala jsem tam do prázdna, podíval se na mě, stojíc vedle té dívky, dal si prst na ústa na znamení ticha a pousmál se. Měla jsem z toho divný pocit. Nic jsem nechápala. Kdo to je, co chce a proč to vidim, když to není můj život.

Dívka se dala do chůze. Přešla vklidu most na japonský způsob a zastavila se na samém konci mostu, pár metrů před lesem, olemovaným hustým kapradím a všelijakým porostem. Najednou se z lesa objevily víly. Ta dívka se usmála širokým úsměvem a podívala se na Inkana, který byl za jejím pravým ramenem. ONA JE VIDÍ!!!

Otázek bylo moc a já jsem musela vidět víc, abych se dozvěděla, kdo to je, co tam dělá Inkan a co tu dělám já, když jsem chtěla vidět SVŮJ minulý život.

Inkan najednou vstoupil do vysokého mechového porostu a rozhrnul světle zelené kapradí a nadzvedl větve stejné barvy. Dívka se nadechla a nedivila bych se, kdyby se rozbrečela štěstím. Inkan se na ní usmíval, mile a krásně, tak jak to umí prostě jen anděl. Všude byly víly. A za tím porostem zmizel les a objevila se louka. Krásná zozkvetlá louka a v pozadí té krásy se tyčila jakási hora.

,,Pojď, Ariano..." řekl Inkan (!!!) a znovu se usmál.

Jakmile vstoupila, zeleň se jakoby zavřela a já jen slyšela ptáky, smích a cítila vůni květin a věčného jara.

CO TO???! ARIANO????! C-O-Ž-E???! Tyhle všechny otázky a ještě mnohem více otázek jsem slyšela kolem sebe., vířily kolem mne otazníky a já jen slabě zaslechla Inkana.

Řekl: ,,Tohle se děje, když se najdeš, PLNĚ otevřeš svoje srdce a budeš si věřit. Tohle vše umí víra. NIKDY NEZAPOMEŇ!"

Najednou vše zmizelo a já vklouzla do jakéhosi barevného víru a ocitla se ve svém pokoji. Více si nepamatuji.

Abyste věděli, tak se žádného vysvětlení nedočkáte. Jen mám pár tipů. Byla to Laigo. Koho jiného bych mohla vidět, než-li ji, když jsme "spojené".

Ale odpověď mi uniká. Inkan srší vtipem, ale když se zeptám, zvážní a řekne, že na to musím přijít sama.

zde končí předchozí text. Následující je ze dne 21.10.09.


Popravdě, jsem teď dost zmatená. Nic takovéhodle si nepamatuji!
Pravděpodobně jsem to musela psát hned po svém zážitku.

No, máte snad vy nějaké teorie?

Prosím o komentáře =o)

a PROSÍM HLASUJTE



s láskou Vaše Lirka =o)

Sněží

15. října 2009 v 20:50 | Lirka =o)


(naprosto úžasná písnička z filmu Milionář z chatrče- o tomu bude článek později =o) )

SNĚŽÍ



Ahoj =o) tak se znovu hlásím =o)

Jak víte/vidíte, tak nám začalo sněžit =o) ono je podzim, ale sněží =oP

Nebudu tu psát nesmysle, ale zajdu rovno k věci =o)

Napíši zde, co se stalo ve středu (teď mi došlo, že to bylo včera =o) 14.10.09)


Měli jsme ve škole na deset, tudíž to znamená, že nám dvě hodiny odpadly =o) No a zrovna ten den začalo sněžit (alespoň tady u nás =o) )

Seděla jsem s Terezkou na křeslech v druhém patře, a naproti nám bylo okno. Občas jsme něco pronesly, ale pamatuji si chvíli, kdy jsme obě mlčely a dívaly se na malé vločky, které se tiše snášely k zemi.

Občas zafoukal vítr a změnil směr vloček. To se mi moc nelíbilo, přišlo mi, že vločky náhle strašně zrychlily svůj pád k zemi, a že se jim to moc nelíbilo =o) Mnohem raději jsem měla tu typickou eufórii Vánoc (s tím rozdílem, že je říjen =oP ), kdy se vločky jen tiše snášejí k zemi. Ve mě to totiž vždycky vyvolávalo uklidňující pocity, pocity, kdy bych se celé dny mohla dívat na ty krásné jemné malé výtvorky =o) které tu jsou pro radost člověka =o)

Seděla jsem na tom malém křesle a dívala se do okna, na protější strom, kde před malou chvilkou seděla vrána =o) Moje myšlenky zabloudily k minulému roku. Není to ještě zdaleka celý rok, je to jen 10 měsíců =o) já čas nikdy moc nevnímala, takže mě to přijde jako chvilička =o)

Minulý rok, přesně 7.1.09 ... v ten den sněžilo, tak hustě a tak moc krásně... jakoby to byl obrázek vystřižený z nějaké pohádky =o)

Každopádně vás tu nechci nudit, co všechno se dělo =o) ale vím, že jsem se bála další zimy. Moc. Bála jsem se, že nepřežiju byť jen jediný pohled na malé bíle vločky. Naštěstí jsem se spletla =o)

Dívala jsem se na ta malá stvoření za oknem, a cítila jsem klid, mír a lásku =o) ten pocit je a byl tak strašně krásný =o) a nebyla jsem ani moc překvapená =o)

Vidím teď zpětně, jak vedle mě stál Inkan, ruce složené před sebou, a pozoroval také podzimní nadílku =o)

Znenáhla se na mě podíval. Přesně v ten moment, kdy jsem přemýšlela nad tím, že mé obavy před necelým rokem byly zbytečné =o)

Usmál se a poslal mi 'shluk' krásných energií =o) je rád, a já taky =o)

Pak už jsme šly na třetí hodinu =o) den začal probíhat 'normálně' =o)

Stejně jsem se dneska asi 3x-4x přistihla, jak jsem se dívala ve škole z lavice do okna, kde se tetelily ty malé bílé zázraky radosti =o) a vždycky pocítím jenom krásný klid =o)

Tak jsem se s vámi jen chtěla podělit, co se dělo =o)
doufám, že jste alespoň ždipínek rádi =oP


Vaše Lirka =o)

P.S.: Važte si toho, co máte. Važte si sebe, života a druhých =o)

VŽDY S LÁSKOU =o)



Dnešní den =o) (9.10.09)

9. října 2009 v 18:20 | Lirka =o)



k následujícím řádkům =o)


Sedím ve svém pokoji, a nasávám čerstvou vůni podzimního vzduchu. Dívám se z okna na protější stromy, na modrou oblohu, a cítím v duši klid a mír. Nikdy mi nebylo lépe. Slunce pomalu zapadá, snáší se za obzor, a loučí se s námi. Na oblohu píše červené vzkazy v podobě červánků. Dnešek se vydařil.

Pět zdatných stromů, co mě provázejí celým mým životem, Slunci odpovídají v podobě tichého šeptání, co se line vzduchem. Slyším ho. Slyším, jak šeptají krásná slova. Jak děkují.

Na jeden z těch zdatných stromů si sedla holubice. Sedí na větvi vysoko v koruně toho listnatého krále, a naslouchá slovům lásky, pokory a vděčnosti. Sama pak sem-tam něco přihodí, nějaká ta láskyplná slůvka.

Nejsou žádné starosti. Jsem jen já, příroda, vítr, který na mě občas dolehne a hraje si s mými vlasy, a Vesmír.

Konečně jsem svá. Vím, co mám dělat, jak to dělat, a proč.

Holubice najednou tiše vzlétla. Její bílá křídla se třepetala ve vzduchu, spolu s tichými slovy stromů.

Slunce už se svezlo za obzor, a červánky se tiše loučí. Dohrávají své tóny lásky.

Celému Vesmíru, všem lidem, všem bytostem děkuji. Jsem vděčná za vzduch, který mohu dýchat, jsem vděčná za vodu, kterou mohu pít, a jsem vděčná Slunci, Vesmíru, že mohu žít.

Pak se k obloze nesou zelené nitky, kde se smíchají s jinými různými barvami, co se nesou oblohou. Z nebe na mne doléhá bílé světlo. Provází mne celým dneškem, protože jsem si ho k sobě zavolala, protože jsem potřebovala ochranu. A Vesmír byl tak laskav, že okamžitě vyplnil můj požadavek.

Vrátím se zpět do dnešního odpoledne, kdy jsem seděla v čekárně, a čekala, až mi sundají tu ohavnou věc, která mi měla vyléčit kotník. Seděla jsem pár mětrů naproti kabinetu, kde sídlil ten mladý doktor, který mi nakázal mít tu bílou pryskyřici (odlehčená sádra =o) ) na noze, a četla Vesnický Román od Karolíny Světlé.

Ztěžka jsem od sebe odlepovala oči. V tu chvíli jsem si vzpomněla, že bych si mohla udělat 'menší ochranu', a otevřela jsem si v nebi tunel, aby na mne a okolo mne doléhalo to krásné, bílé světlo, aby se na mě nic ošklivého nedostalo.

Patrně jsem v noci moc nespala, byla jsem unavená, a ráno jsem vstávala, abych si mohl číst, protože jsem měla být okolo druhé hodiny odpolení zkoušená z četby. A chyběla mi už jen jedna knížka. Vesnický Román.

Příběh o milujícím Antošovi. Příběh o lidské povaze, ale i o zkaženosti.

Antoš zrovna stál na paloučku u černého lesa, rukou si přidržoval ránu, z které mu sem-tam kápla kapička krve, a díval se za Sylvou, dívkou, která je jeho osudem, když tu na mě zavolala sestra, ať jdu dál.

Nechci zde popisovat, co mi zdělil doktor, není to sic zlé, ale je to pro vás celkem nezajímavé. Chci zde napsat, co teď vidím, a čeho jsem si předtím vůbec nevšimla.

Jak totiž vracím zpět den, do toho odpoledne, vidím, jak jdu z kabinetu doktora zase zpět na sedadlo. Měla jsem totiž počkat na sádraře, aby mi pryskyřici sundal.

Sedla jsem si tedy, a čekala. Knížka se mi vytahovat nechtěla, neboť jsem si myslela, že půjdu hned. Nešla jsem sic hned, ale nešla jsem ani pozdě.

Co je ale důležité, zatímco jsem si vyměňovala názory s babičkou, která seděla vedle mne napravo, sedadlo nalevo bylo prázdné. Teda né tak doslova prázdné.

Teď vidím, jak si tam sedl Inkan. Sedl, poslouchal mne, vyrovnával vzduch okolo mě (ono sedět v čekárně, kde je plno nemocných lidí) a prohlížel si lidi okolo. Seděl, narozdíl ode mě- rovně, celý zářil bílým světlem, a díval se na starou paní přede mnou.

V tu samou chvíli, co se na ní Inkan zaměřil, jsem se na ní také podívala. Inkan se na mě jen usmál, zřejmě byl rád, že vnímám alespoň nevědomky, protože já jsem se na Inkana nesoustředila, své myšlenky jsem stáčela k tomu, jak to zase bude s tou řezačkou, kterou vám musejí naříznout sádru, aby ji mohli sundat. Je to taková malá, hlučná pilka, s malými ostrýma zoubkama okolo.

Vím, že by to jen ztěží mohlo člověku ublížit, pokud sebou nebude cukat, ale stejně, jak poslední dobou zjišťuji, nemám ráda hluk, a ta pilka hluk dělá. A jímal mne i trošku strach z té pilky, to musím uznat.

Inkan se na mě podíval, když jsem také vzhédla na ženu naproti, a usmál se. Potom se na mě zasoutředil, podívala jsem se totiž na dveře, kde mě měli sádru sundat, a vzdychla. V mysli se mi rojily myšlenky na tu pilku, a mě jímal trošinku strach.

A tak mě Inkan utěšoval svými energiemi, aniž bych to vědomě věděla. A celou dobu mne provázel proud světla, co vedl až do oblak a výš.

Pilka proběhla celkem dobře, akorát ji ten mladík nemohl sundat z mé nohy, a když se jí pokoušel odendat, a pořád to nešlo, poznamenal: ,,a to jsem si myslel, že mám sílu...", chtěla jsem mu říct, že se teda asi spletl, ale pak jsem se raději tomu nápadu zasmála vduchu sama pro sebe. Abych ho ještě nějak nerozrušila, a on mi neudělal z nohy lámací větývku =oD

Celou dobu stál Inkan vedle lůžka, kde jsem ležela a čekala, až pryskyřice povolí, a konejšil mne zase svými láskyplnými energiemi =o) . Tomu mému soukromému vtípku -'poškádlit sádraře'- se také zasmál, ale spíše se zasmál mé úvaze, že raděj budu mlčet. Že nechci mít nohu jako trhací kalendář =o)

A tak tu tak sedím, jsme vděčna Vesmíru za krásný dnešek, za krásný život, co bude následovat =o)

Vím, že tohle není konec, ale zase nový začátek =o) jak mi bylo sděleno =o)



P.S.: Na četbu jsem nešla =o)

Lirka =o)
vždy jen s láskou

Prostě jenom obrázek =o)

3. října 2009 v 16:46 | Liruš =o)

Prostě jenom obrázek... =o)

A taky otázka: "Co je na obrázku? Co si myslíte, nad čím ona žena/dívka přemýšlí?"

Jen se pěkně vyjádřete, až už třeba do komentářů, nebo mě na e-mail =o) (miloslava.bemova@gmail.com) =o)

Těším se na vaše ohlasy =o)

Další článek plánuji na zítra, či pondělí =o)

opravení - MINULÉHO ČLÁNKU - se odkládá na neurčito =o)

Krásné dny a snění =o)
Vaše Liruš =o)


pozn.: Prosím, vyjádřete se v komentářích ještě o tom, co říkáte na nový design =o) Děkuji =o)


+ ZDE UVÁDÍM ZCELA JINOU LIRKU =oD

prý budete slintat =oD


je to dáreček od Alue... =o)

určitě je to brzká budoucnost... viď, Aluš =oD ??!

Hodlám si takhle nechat narůst své sestříhané vlasy, a pak to bude PŘESNĚ TAKOVÉ =oD

Děkuji,
Alue =o)




Pomoc vždycky přijde... VŽDYCKY =o) (2.)

3. října 2009 v 15:30 | Liruš =oP |  Andělé - zážitky :)

pokračování - PŘECHOZÍHO - článku =o)


3.
Noc plná pláče.

Bylo to nedávno. Vlastně celý minulý týden. Bylo mi každý večer smutno. Brečela jsem, bála se, a nemohla jsem spát. Někdo (říkejme osoba) mi velmi blízká, která by nechtěla, abych tady zveřejňovala její jméno, byla v problémech, a já při ní nebyla, když mě potřebovala.

Celý minulý a přeminulý týden jel v jendom kuse ve stejném rytmu.

Šla jsem zkrátka nějakou dobu špatným směrem. A taky se mi to potvrdilo tak, že jsem slítla na schodech, udělala si výron a natrhla vazy.

Když přišel táta, řekl, že každé tohle 'onemocnění', je signál. A že tudíž když je to noha, navíc pravá, tak v něčem že jdu špatně.

Divila jsem se, že mě to samotnou nenapadlo. Že mi to musel někdo říkat. A najednou mi došlo, že já vlastně ztratila všechny své zájmy o duchovno, rozvoj. A starám se jen o to jedno. O změnu něčeho, co změnit prostě nejde.

Později mi ona osoba řekla, že je na tom zle. Všechno (a že to bylo hrozné) mi řekla, a já se rozbrečela. Nebyla jsem tu pro tu osobu, a starala se jenom o sebe.

A vypadalo to ještě mnohem hůře. A stále je to otevřené.

Ty první dny jsem jenom brečela. Tady u pc, občas i ve škole, a hlavně v noci v posteli. Na více takových nocí si pamatuji, ale napíši jsem tu 'poslední ubrečenou' =o) protože ta je nejdůležitější.

Brečela jsem, a přemýšlela. Nesnesla jsem obzvlášť jednu takovou ošklivou myšlenku, která se týkala dotyčné osoby. Moje víra byla 'oslabená', protože jsem prostě... byla na dně. Lehce řečeno. A nevěděla jsem co dělat. Co si počít.

S Inkanem jsem nemluvila, to jak jsem furt byla soustředěná jenom na toho jednoho člověka. A ve chvíli, kdy jsem brečela, mě (nevím proč) nenapadlo, že bych ho mohla zavolat.

Ale on stejně přišel =o)


Ležela jsem v tmavém pokoji, a dívala jsem se na strop. Přemýšlela jsem, co bude dál. Jak se to všechno vyřeší, a POKUD VŮBEC se to nějak vyřešit dá.

Ano, jak už jsem řekla, brečela jsem. Pohled se mi mlžil, ale nic z toho mě nezajímalo. Nevadilo mi, že se třeba vůbec nevyspim. Byla jsem ve stavu, kdy prostě nevíte, jak dál. No proč si nemám přiznat, že jsem prostě byla SLABÁ?

Najednou se nade mnou objevil Inkan. Díval se mi svýma modrýma očima do těch mých, plných slz, a mlčel. Na rtech mu pohrával takový ten jeho úsměv. Věděla jsem, co bude následovat.

Byla jsem vděčná, že tady je. Že se prostě objevil. Nevím, ale myslím, že ho prostě vždycky nějak přivolám. I když zřejmě nevědomky =o) .

Usmála jsem se na něj úsměvem, kterým se může člověk, který se ocitne v takové situaci ve které jsem byla, usmát.

Nemusela jsem nic říkat.

Přiblížil se, a stále se mi díval do očí. Nemluvil, a přesto jsem cítila jeho energie. Ty krásné, plné lásky, které jsem potřebovala. A taky zase přišel ten pocit. Pocit naprosté jistoty, o kterém jsem již psala. A já prostě věděla, že to všechno bude v pořádku.

Zavřela jsem oči.

Lehl si vedle mě, a teprve v tu chvíli promluvil.

,,Lirko... ty moje strašidlo..."
musela jsem se tomu usmát. Vůbec mi nešlo na rozum, jak jsem
ho jen mohla 'vyřadit' ze svého života. Z těch posledních dn�