Všechny Vás zdravím

na blogu o všem a o ničem, o duchovnu a životě :)

Tento blog je zde již od 14. července 2008.

Máte dotaz?
Směle pište do komentářů,
či do KNIHY :)

Co poslouchám?
Právě čtu:



Listopad 2009

Polní cesta

28. listopadu 2009 v 23:19 | Lirka





(hudba je velice krásná- doporučuji)

Polní cesta...


Poslední dny je to jako žít a nežít. Tedy bylo to tak. Do dneška. Dneska oficiálně budu dělat všechno proto, abych znovu našla svoje 'cíle'- něco, pro co žít.

Nepřipustím si myšlenky typu "Tenhle svět je hroznej" , "Proč tu jsem? Je to tady hrozný..." ... Místo toho si najdu cestu k tomu krásnému. Podzim je vždycky pochmurnej, a většina z vás to určitě chápe stejně. Ale je to tak a má to tak být, aby si mohla planeta trošinku "odpočinout", a protože s ní soucítím, tak pak musim přijmout i to, že moji přátelé z lesa- se kterými jsem bohužel nemluvila asi už půl roku- půjdou spát, že když se podívám z okna, na nebe- je ocelově šedé místo azurově modré...

Vím, co dokáží myšlenky. Vím, co se všechno stalo- NEBUDU si připouštět, že je možné, že je všechno pryč. A všechno díky tomu, že myšlenky- JÁ SAMA- si tvořím svůj svět. A ten prostě BUDE krásný!!!

Za ty všechny životy, co tady jsem, jsem úplně zapomněla kdo jsem. A tenhle život to zase mám objevit...

Jenže teď stojím na jednom místě stále a stále...

Radši sem dám básničku, co jsem vymyslela ve škole ;o)



Polní cesta


Polní cesta, vedle stovky lučních květů,
šlapu tiše, milovat již nedovedu.
Na nebi mráček, tiše pluje ve výšinách,
už jednou málem, překročila jsem smrti práh.


Přede mnou cesta- nekonečná a dlouhá,
není to život, je to chvíle pouhá.
Zpěv ptáků ozývá se nademnou,
chtělo se mi pryč- na kousky se rozpadnout.


Všechno je krásné, ovšem je to sen,
den neni noc, a noc neni den.
Za ruku chytil mě andílek milý,
snaží se mi pomoct- říct, že se mýlím.

Svět neni krásný- všude jen šeď,
chtěla jsem pryč, chtěla jsem hned.
Něco se změnilo- tam uvnitř mě,
neni den bez noci na konci dne.

Vím co mám udělat, co tady dělám,
andílku ukaž mi jak jsem se měla.
Ukaž mi to, co jsem rychle ztratila,
ukaž mi sebe- než jsem se zabila.

Chybí mi domov- chtěla bych zpět,
však pokoušet osud- nejde to hned.
Najít se musím- ubíhá čas,
usmát se na tebe, milovat zas.

Polní cesta daleká je,
bez tebe andílku, není mě.
Když tu zůstaneš- budu se učit,
bez tebe andílku- budu se mučit.

Anděl můj vzal mě za ruku mou,
na tu mou chladnou dal tu svou.
Do modrých očí tvých dívám se směle,
s tebou, můj andílku, cítím se bděle.

Bojím se, co když odejdeš zas?
Když odejdeš, ztratí se čas.
Tvůj úsměv, gesta, oči modré,
dáváš mi pocit, že bude to dobré.

Musím se usmát, s tebou jde to líp,
budu věřit, naučím se žít.
A tak jdeme spolu polní cestou dál,
když budeš se mnou- svět by mě hřál...









Žiji... ale jsem to pořád já?

23. listopadu 2009 v 21:32 | Lirka



Já nevím, jak vám pospat, co se mi děje. Nejde to vyjádřit. Je to pocit naprosto nemožný. Zkuste si představit, že vám někdo vymazal paměť- takže si na nic nevzpomínáte- zkuste si jen vyjevit ten pocit. A tak se zhruba cítím, akorát s tím malo-velkým detailem, že já si všechno tak-nějak pamatuju. Rozmazaně (dost rozmazaně), ale pamatuju.

Budu upřímná. Kdy to bylo- minulý týden? Chtěla jsem umřít- nic se mi nedělo, jenom Inkan se nějak 'změnil'- nesmál se, byl dost vážnej... prostě... no a k tomu ještě to, že jsem se začala cítit strašně zle- duševně. Nechtělo se mi tu už být- mezi těma všema jedama, mezi lidma, co se jako lidi nechovají + cítila jsem, jak moc jsem unavená- duševně.

A tak jsem to jednou prostě zkusila- ano, umřít. Prostě jsem si jenom lehla, pustila si hudbu, a rozhodla jsem se umřít. A ono to jde- když člověk opravdu ze srdce chce- jde všechno.

A cítila jsem, jak se po chvilce mé tělo vzdává síly. Opravdu to bylo viditelné, a já se strašně těšila. Nic mě netrápilo- rodina, škola, nic- a to je přeci nejlepší, ne? Prostě odejít, když vás nic netrápí- rozloučit se v tom dobrém. Před ničím jsem neutíkala, ne, jenom už se mi chtělo zpátky domů.

A cítila jsem, že to přichází. Bylo to tak krásné- pomaličku jsem ztrácela vědomí a sílu. Před očima jsem začala vidět zvláštní obrázky a anděly,... bylo to prostě krásné.

Jenže pak jsem viděla, jak nějací čínani (či co- pardon za ten strohý a laický výraz) hledají záchod- věřejný- a bylo léto, všude krásně a byl tam chodník- a po tom chodníku se dalo dojít až k WC. No, zřejmě jsem byla někde na návštěvě.

Byl to jen mžik. Hned potom jsem slyšela slovo "lidský". Vím, že to řekl anděl (ona), kterou jsem viděla, když jsem usínala. Dlouhé krásné blonďaté vlásky a úsměv + sršela z ní velká moudrost.

Najednou jsem ale slyšela (pozor- nevím, co bylo dřív, jestli ta 'vize', či tato věta) větu: "Jestli se nevrátíš, tvoje tělo dostane duše jiná. Není připraveno zemřít". To mě dost vyděsilo, a tak jsem šupem otevřela oči a zjistila jsem, že sedim (dost divné, předtím jsem měla hlavu položenou na psacím stole). Bylo mi najednou hrozně zle- bolela mě hlava, chtělo se mi zvracet- zničeho nic.

Bála jsem se pohnout. Jenom jsem strnule seděla a dívala se před sebe, neschopná pohybu.

Po tomto zážitku jsem ale chtěla pryč ještě víc. A ani mi moc nevadilo, co by bylo s mým tělem. Já už jsem opravdu unavená. A tak jsem si přála, abych se ráno nevzbudila. Usnula jsem a opravdu jsem se těšila, že půjdu domů. Ale ráno jsem se opět vzbudila.

Řekla jsem si, že jestli se probudím, tak teda žít budu. A žiju. Jenže je to -od té doby- jako by vám vymazali všechny vaše schopnosti, sílu, víru... a já si přijdu strašně prázdná. Vůbec nevím, co se to stalo.

Inkana neslyším. Varoval mě hodněkrát, že je načase postupovat úrovněma výš a výš, ale já jsem se nikdy extra nezměnila- a možná je to tím... Ale jedno je jisté- nevím, kde Inkan je, nevím, co se to stalo.

Dnes jsem šla z kytary- a před očima jsem viděla sebe samu za pár let- jak si říkám: "Kdysi jsem se svými anděly mluvila, ale... to už je pryč..." a docela mě to popravdě 'překvapilo/vyděsilo'.

Je to strašně jiný a zvláštní. Já to nikdy nezažila. Já nevím, co je to, když si musíte radit sami se sebou. Když neslyšíte jiný smích, než ten váš. Když večer vyšlete svou myslí "dobrou noc" a neozve se žádná odpověď. Vlastně ano- neznala, ale teď znám. Bohužel.

Ale slíbila jsem sobě a blízkým přátelům, že se budu snažit. Že tohle je třbea druhá šance. A já se snažit budu. Ale jediné, co mi chybí, opravdu chybí, je Inkan.

Inkane...



pozn.: Zápisek z deníku: 21.11.09 (napsáno dnes (23.11.09) ve škole- teď upraveno)

Zapomněla jsem napsat, co se mi stalo 21.11.09.
Zkoušela jsem meditaci- najít sebe a své bloky. Seděla jsem
na gauči v poloze 'lotosový květ' a cítila přítomnost andělů- archanděla Michaela.
Řekl mi (při kartách jsem měla silný pocit) že jsem 'od nich'- ale zapomněla jsem-
díky mým životům zde. A je to fakt- cítím se unavená životem, jakobych tu žila 1000...
let. Přesně tak se cítím. Jenže pak jsem 'usnula'- tudíž jsem se dostala do polospánku-
ucítila jsem pak, jak mě bolí překřížená noha- a vše bylo zmařeno- 'probudila jsem se'
(navíc jsem měla předtím puštěnou hudbu a z TV se ozval dunivý zvuk- byla stahovaná z youtube. cz)


Když vám toto píšu, vzpomněla jsem si také na pocit ve škole- kde jsem onen zápis psala. Byl to pocit, že jsem tady, abych pomáhala, abych tu něco udělala pro dobro- a silný pocit teď, že pak už se konečně vrátím domů. Nejsem si zcela jistá, kde ten můj domov je (po setkání s UFO- popíši pozdějí- jsem nějaká krapet zmatená co a kde a jak... bylo to totiž v té době, kdy mi vše bylo jedno a já chtěla pryč- pak sjem viděla UFO a najendou se vše změnilo).

KDYBY JSTE MĚLI JAKOUKOLIV RADU,
NAPIŠTE!

UVÍTÁM!!!



Je těžké najít víru

14. listopadu 2009 v 20:15 | Lirka

Je těžké najít víru...



Občas, když jdu se psem a už padne tma, si vzpomenu na školu. Na to, jak se mi změnil život.

Musím se přiznat. Mám problémy s tím někomu věřit. Už se to zlepšilo, ale dříve bych vás podezřívala, jestli mi nelžete. I teď nad tím občas přemýšlím, ale je to lepší.

Všichni se diví a říkají mi, ať nejsem
taková citlivka. Ale já jsem,
protože vím, jak je někdy svět složitý.

Teď už to KONEČNĚ vím...



Když mi byly čtyři, opustil nás táta, na kterém jsem byla závislá až donedávna. Bylo to pro mě hrozné období- večer jsem mamku budila svým pláčem a volala jsem po tatínkovi.. Jako bych ztratila něco, co jsem měla. Jenže přišlo horší období.
Na základní škole.

Škola byla pro mě utrpením. Základka byl kříž na mé duši. Šikanovali mě jak slovně, tak i činy- spolužák mě třeba chytil pod krkem, aby ukázal, jak je silnej. Smáli se mé postavě- nedávno jsme se naučila mít své tělo ráda. Tepvre nedávno.

Když jsem to někomu řekla, řekli mi, ať jsem silná. Tak jsem začala být. Silná, nedůvěřivá a zlá. Postupem času.

Došlo až tak daleko, že jsem kradla mamce peníze a kupovala za to kartičky Pokémonů. Pak jsem je rozdávala po třídě nebo si je schovávala, aby jsem byla pak za někoho víc a lidi si mě vážili, že mám tolik kartiček a kde jsem je vzala.

Byla to blbost, už to vím.

Všem jsem lhala a bylo mi to jedno. Chtěli přece, abych byla silná. A tak jsem byla.

Jenže jsem lhala. Všem.

Měla jsem nejlepší kamarádku Zuzku- byly tam jisté 'meze', jenže ona byla ta poslední, které jsem věřila a se kterou jsem byla. Občas jsme se hádaly, občas is ani moc nevěřily, ale vždycky jsem byla já ta, kdo se omlouval. Nechtěla jsem být sama- byla jsem na ní závislá.

I když se dělo, co se dělo, pořád byla jediná a první, komu jsem věřila a myslela jsem si, že takhle to prostě má být.


V září (na začátku osmé třídy) jsme se zase pohádaly. Tak jsem jí psala o hodině, že jsme přece kamarádky a že to bude v pořádku. Napsala, že mě nikdy jako kamarádku nebrala. Celých těch sedm let mě tak prý nebrala. Mě to dost vzalo, protože i přesto, že jsme se hodně hádaly a co všechno se nedělo, já jiné kamarádství nikdy nepoznala, tak jsem si prostě myslela, že je to správně.

Zhroutil se mi život, protože jsem nechápala, jak to mohla říct, proč.

Zkoušela jsem to dát dohromady, ale ona mě prostě odepsala. Tak jsme to tak nechala. Jenže se mě to tak strašně dotklo, že jsem se stala ještě horší.

V tu dobu jsem dostala psa, kterého jsem chtěla už od první třídy. Nevšímala jsem si ho. Jenom zezačátku, protože jsem se pak přidala k horší části třídy. Můj průměr se začal zhoršovat, začala jsem kouřit (ale nešlo to, bylo mi vždycky blbě), ... .

Zahodila jsem vše, co mi Zuzku připomínalo. Dopisy, psrtýnek od ní, vše. Na nikoho jsem nedala a ta malá víra, co jsem měla, ta malá jiskra, co jsem věřila, zhasla ten den, kdy mě objala a že jí to moc mrzí, ale že už dokonce řekla učitelce, ať nás rozsadí.

Dodnes mi činí problém na to všechno myslet. Byla jsem vždycky ta slabší a ten, s kým každej mohl vorat jak se mu chtělo.


S Monikou (holka, co mě naučila kouřit, atp.) jsem šikanovala slabší spolužačku. Doháněla jsem jí k slzám, smála se jí, ubližovala jí spolu s Monikou.

Chvilku mi to pak bylo líto, ale hned jsem ten pocit zahnala. Bylo mi všechno jedno.

Pak jsem se ale dala znova do kupy. Po půlroce jsem změnila své chování- bylo v tom i to, že by mamka dala mého psa pryč, když se o něho nestarám. A jsem jí vděčná, protože zkoušela už všechno a nic nepomáhalo. Tohle ale ano, měla jsem Henyho moc ráda, i když jsem si ho moc nevšímala- většinu času jsem byla s Monikou.

Skamarádila jsem se se Šárkou a zase ve mě byly malé jiskry. Jenže ke konci školního roku zase další rána.

Šla jsem tuhle se Šárkou z tělocviku a přede mnou ležel řetízek. Zvedla jsem ho a hned mi bylo jasné, čí byl. Zuzky.

Šárka vedle mě zastavila a že půjdeme za učitelkou. Tak jsem šla a odevzdala jí to. Řekla, že je to možné, že jí vypadl z krabičky, kam si holky dávaly před tělocvikem své šperky.

Druhej den si mě ale učitelka znenáhla zavolala k sobě. A dala mi doslova výslech, jak se to stalo, kde se to stalo. Byla jsem nerózní, bylo mi jasné, že mě všichni hnedka podezřívali, ale říkala jsem si, že mám čisté svědomí, a to, že mě spolužáci dělají naschvály, že mě nechtějí na společné fotce, atp. - že s tím jsem se smířila.

Když jsem přišla zpět do třídy, všichni mě propalovali pohledem. Sedla jsem si vedle Moniky - bavila jsem se s ní, ale nebylo to už tak žhavé- když ke mě přišel Aleš- Zuzanina i má láska. Zároveň to byl ale můj 'kamarád':

"Ty jsi ho opravdu ukradla?" zeptal se. Vyjeveně jsem se na něj podívala. "No mě to můžeš říct... já to nikomu nepovim" řekla jsem mu, že ne. Nestačila jsem se divit. To by mi přece neudělala? Proč by to dělala? Aby říkala, že jsem to ukradla?

Monika mi pak řekla, že se jí taky učitelka ptala, jestli si prý myslí, že jsem to ukradla.

Byla jsem vedle. Moje prohřešky ze třetí tu byly zase. Byla jsem za zlodějku, jenže tentokrát jsem ho opravdu neukradla, ale opravdu našla.

Došlo to až tak daleko, že jsem z té školy odešla na jinou- to psychické vydírání se nedalo vydržet.

V deváté jsem tedy byla na základce, která je spojená s gymplem, takže chodím pořád do té samé školy, akorát tedy do gymplu.

Třída mě přijala velice hezky. Byla jsem překvapená a za každým hezkým slovem jsem hledala ta špatná. Bohužel.

Nikomu jsem nevěřila. Za každým slovem jsme hledala to špatné.

Měla jsem tam nejlepší kamarádku Míšu, které jsem pak ale ublížila, a svého prvního kluka, ale vztah nevydržel, a já se pak trápila. Nejen pro něj, ale i pro Míšu, která mi věřila a já se na ní vyprdla a začala se kamarádit s Janou. Byla jsem zlá a minulost ve mě kvetla, Nevěřila jsem, že jsou lidé hodní. Nevěřila jsem, že ta vřelá slova jsou pravá.

Věřila jsem, že lidé jsou zlý a že já nebudu jiná (občas jsem se ale vracela zpět k té jiskřičce uvnitř- ale hned jsem to zahnala). Nechtěla jsem, aby mi někdo viděl do srdce. Měla jsem strach, že mě zase někdo bodne nožem lží a posměchu.

Vezlo se to všechno se mnou až do prváku na konec školního roku, kde jsem ovšem konečně našla to, kdo jsem, a proč.



Někdy to bolí. Nejsem plně vyrovnaná se svou minulostí a mám občas problémy někomu věřit. Je to ale o mnoho lepší, naučila jsem se říkat pravdu do očí a teď se mi povedlo se nestydět,
když na někoho pomluvím.

Pracuju na sobě. Opravdu se snažím. Ale víte sami, jak vás minulost dokáže změnit. A jak je těžké odpustit a žít.

Teď mám ale své přátele. Mám sebe a jsem, jaká jsem.

Někdy mě minulost dohoní, ale
těším se, až přijde den, kdy ji přijmu.
Pomalu se to totiž daří.

Chci jen říct, že jsem všem odpustila.
Zbývám už jenom částečně já- odpustit plně sobě
a smířit se s minulostí.


pozn.: V prváku jsem šla z kytary a najednou se vedle mě objevila Zuzka. Že je divné, že se nebavíme, apod. Dokonce mě pak i objala. Byla jsem šťastná, ale později jsem si uvědomila, že tohle by nešlo. Napsala jsem jí -v záchvatu vzteku- že si od ní nenechám zníčit život podruhé.

Hodlám se jí napsat dopis, kde se omluvím za své chování předtím i teď. A zároveň tam napíšu, že to, co bylo, již slepit nelze. Nebo alespoň teď to tak rozhodně necítím. Nemám si s ní co říct, a moc mě to mrzí, ale některé střípky z minulosti už slepit asi nejdou...

Jak mám zjistit své minulé životy?

4. listopadu 2009 v 19:57 | Lirka =o) |  Vnímaní jemné hmoty (minulé životy, atp.) :)

Ahoj =o)

Dostala jsem další vzkaz (prosím, pokud jsem vám ostatním
ještě neodepsala, vydržte prosím. Děkuji =o) ), který se týkal mého

Jsem moc ráda, že se vám článek líbil =o)

Myslím si, že tento článek bude teď a i do budoucna užitečný, proto
jsem se rozhodla se s vámi podělit, a zároveň veřejně děkuji za vaše dotazy =o)

DĚKUJI




Otázka:
(upraveno a zkráceno- osobní věci)

Ahoj Lirka, čítala som na Tvojom blogu článok o Tvojich minulých životoch. Veľmi by ma zaujímalo, kto som bola v minulom živote, ale neviem, ako to mám zistiť. Mohla by si mi prosím Ťa poradiť, ako si mám na svoje minulé životy spomenúť? Vopred ďakujem za odpoveď:-)


Odpověď:

Ahoj =o)
Samozřejmě ráda Ti odpovím, a jsem moc ráda, že jsi mě požádala o pomoc.

Znám celkem dva způsoby, jak to zjistit. Hodně jich je pomocí zrcadla, ale já moc zrcadla nemusím, tak mám na to svoji osobní fintu =o) .

Samozřejmě ti tady vypíši všechny způsoby, co zatím znám (kdyby byly nějaké nové, tak tě samozřejmě budu informovat), aby jsi měla z čeho vybírat. A taky proto, protože každý vnímáme trošku jinak.

Nejdříve ti zde popíšu svůj způsob =o)

Moje finta:

Když jsem dostala chuť se podívat, kdo jsem byla, nebo jinak 'cestovat', tak jsem sedla tady k počítači na křeslo. Musím vždycky k počítači, protože k tomu potřebuji hudbu, při které se moje smysly uklidní. Hudbu, při které cítím, že u ní se něco dozvim =o) . Zkus to, tohle s hudbou, protože to není nikdy k zahození a je to zábava =o) .

Z toho vyplývá, že je potřeba, aby jsi byla někde, kde je klid, a kde tě nikdo nebude vyrušovat. Tohle je moc důkežité, protože jenom v tichu můžeš zklidnit celou svou mysl, to je logické. Sic jsou machři, co to dokážou třeba v Praze na Václaváku, ale to klobouk dolů =o).

Pokud máš svůj vlastní pokojíček, tak je to nejlepší. Jelikož já svůj pokoj nemám -díky tomu, že bydlím v paneláku- tak musím jít do pokoje, kde je mi nejlépe, a pustit si taky hudbu, aby ke mě tak moc nedoléhaly občasné okolní dupání sousedů, apod.

Posadila jsem se/nebo si lehla -podle toho kde se budeš cítit lépe a pohodlněji- a pustila jsem si onu hudbu. Ale řekla bych, že sedět je lepší, protože víc lidí (i mě to pokoušelo) v leže -a navíc s příjemnou hudbou- usne =o)

Je docela příjemné, pokud máš tu možnost, a můžeš si přitom zapálit nějakou vonnou tyčinku.Naladí to takovou tu 'atmosféru'. Pokud ne, není tolik zapotřebí, aby jsi hned letěla do krámu =o)

Je také potřeba, aby jsi byla v bezpečí. Jak asi tušíš, do jemněhmotného světa/jemněhmotné sféry také patří duchové, bludné duše, apod. . A existují i duše, co se chtějí znovu dostat do nějakého těla. Nebo jsou také různé duše, co by se mohli na tebe 'přilepit' a vysávat vesele energii.

Určitě víš, kam tím mířím =o) Ano, je prostě potřeba, aby jsi si okolo sebe udělala ochranu, třeba tzv. 'vajíčko', nebo požádala anděly, popřípadě pak archanděli (v tomto případě bych nejspíše požádala o pomoc archanděla Michaela- ten je nejčastěji volán při meditacích, když má člověk problémy s různými lidmi, co mu vysávají energii (v takovém případě z člověka 'trčí' takové 'šňůry', představ si to, jakoby takovou hadici, co je na tebe napojená a druhý konec je na tom druhém člověku, který tě vysává) nebo je volán v období válek -proto ho nejčastěji na obrázcích uvidíš s mečem v ruce), apod.). Mě se osvědčilo obojí. Já si představím, že jsem 've vajíčku' z bílého, ochraňujícího světla, a pak si zavolám k sobě na ochranu ještě Inkana (můj strážný anděl) =o)

Pokud tohle všechno budeš mít za sebou, je potřeb, aby jsi se uklidnila. Myslím tím nejen uklidnila svou mysl, ale také aby jsi vyhnala případný strach -třeba pomocí zavolání anděla.

Mysl nejlépe uklidníš tak, že budeš zhluboka dýchat a všechny své myšlenky zaměříš jen na svůj dech (kontrola nádechu a výdechu, hloubka nádechu- tzv. 'z plných plic' =o) ). Pokud ani tohle nepomůže, a myšlenky budou utíkat, zkus si své nádechy a výdechy počítat (třeba při astrálním cestovaní je také metoda počítání). Popros andílky, aby ti pomohli ukázat tvůj minulý život.

Hlavní je, aby jsi nedostala strach, až se ti bude nějaký obraz před očima vytvářet. Na tohle je taky dobrá -mnou osvědčená- metoda: ber to celé jako zábavu. Nemysli na to, jestli se to povede, nebo ne. Prostě to ber jako legraci, jako zábavu, ktará když se nepovede, nic se nestane =o) . Takový nadhled na věc pomáhá třeba i při sledování aury (taky jsem si to zkusila), jde s ním vše lépe =o)

Pak už jenom sleduj, co se bude dít =o)

Zrcadla:

Já sama moc zrcadla nemusím. Umí pomoci, ale umí i ublížit. Pomocí zrcadel se můžeš podívat i na svoji auru, ale pomocí zrcadla se může člověk (se slabší náturou a větším strachem) psychicky zhroutit.

Takže první, co ti řeknu ohledně hledání minulého života v zrcadle je to, že je důležité, jaké zrcadlo zvolíš.

Na minulé životy, a na hledání aury je nejlepší zrcadlo, kde jsi vidět nejméně do půl pasu a dále. Zrcadla, kde je vidět jenom obličej, či obličej a ramena, já osobně nedoporučuji. Sice jsem sama nezkoušela, co to udělá, ale můj táta a děda ano, A řekli mi oba dva (nezávisle na sobě) že viděla nejprve tmu, a pak něco tak hrozného, že se to nedá popsat. Někdo tvrdí, že tam jde vidět část tvé duše, část té 'zlé stránky duše'. Ale já ten názor nezastávám, neboť věřím, že člověk se skládá jenom z dobra, že každý člověk má jádro plné Světla. Takže nedoporučuji ti zrcadlo, kde je vidět jenom obličej, či obličej a ramena. Doporučuji ti zrcadlo, kde jsi vidět alespoň do půl pasu.


Další postup je celkem jednoduchý. Víš, kde se nachází tzv. 'třetí oko'? Pokud ne, tak je to místo mezi očima, trošku blíže k čelu. Je to doslova oko, pomocí kterého můžeš vidět nevídané věci, tudíž i své minulé životy =o)





Stoupneš si tedy před zrcadlo, a budeš se dívat na to místo mezi očima. Dle mého názoru je to trošku náročnější, protože to asi chvilku potrvá, a budou tě pálit oči, protože bude nejlepší, pokud budeš co nejméně mrkat. Každopádně vydrž, pokud si zvolíš tento postup se zrcadlem =o) stojí to za to.

Podle mě zde ale také hrozí to, že se dost lekneš, a strachem se může vše pokazit, takže si třeba v duchu zavolej na pomoc své strážné anděly, a uvidíš =o)

Zaleknout by ses mohla toho, že se ti před očima -údajně- objeví nejdříve tma, a pak teprve obrazy =o) Ovšem nechci tě strašit! Není se čeho bát, pokud budeš opatrnější, a pokud to budeš brát jako legraci =o)

Může to trvat déle (oba tyto pokusy), ale je třeba vytrvat a nezoufat si, pokud to nepůjde hned napoprvé =o) vždyŤ o nic nejde =o)

Ještě bych tedy poznamenala, ať jsi připravená na cokoliv. Můžeš také vidět věci, které nebudou zrovna příjemné. Kdoví, co jsi byla v minulém životě, a jak jsi umřela =o) není totiž vždycky příjemné vidět někoho umírat, zvláště pak, pokud jsi to ty sama. Často se totiž do toho tak ponoříš, že se zdá, jakoby jsi to opravdu prožívala.

Ale nechci tě nijak strašit, jenom, aby jsi se na to psychicky připravila =o)

Takže bud raději připravená a hlavně buď v pohodě =o) o nic nejde =o)

To bude asi tak všechno =o) Doufám, že ti to alespoň trošinku pomohlo =o) Pevně věřím, že až budeš připravená, určitě se to povede a všechno bude v pořádku =o) Hlavně na nic netlač, a pokud cítíš, že ještě neni čas, vyčkej =o) Nikam to neuteče =o)

Určitě se ještě ozvi, pokud něčemu nerozumíš =o) a kdyby byl nějaký problém =o)

Zatím se měj, a děkuji, že jsi napsala =o)

Pěkný den,

s láskou přeje Lirka



Tento dotaz jsem již dostala podruhé, proto jsem se
rozhodla zveřejnit =o)