Všechny Vás zdravím

na blogu o všem a o ničem, o duchovnu a životě :)

Tento blog je zde již od 14. července 2008.

Máte dotaz?
Směle pište do komentářů,
či do KNIHY :)

Co poslouchám?
Právě čtu:



Březen 2010

Už nebudu stavět z karet

31. března 2010 v 1:52 | Lirka

Už nebudu stavět z karet

=)

Nevím co víc dodat, co napsat jako úvod, tak jen...
pochopí kdo pochopit má =)


(doporučuji (jako vždy) hudbu =) )


Někdy je život opravdu těžký. U mě, i přes věty v minulém článku, byl těžký dost. A ještě před chvílí jsem si myslela že to nezvládnu. Ano, i přes ta slova v minulém článku.

Představte si život jako domeček z karet. Na základních kartách stojí ty krásné (i ty temnější) karty. Jenže né vždy ten domeček udržíme...

Všechno se zhroutilo opravdu jako domeček z karet. Jako by do něj foukl vítr- tak rychle a zároveň s takovou jakousi elegancí, se řítily pestrobarevné i černé karty na zem. Stavěla jsem ten domeček dlouho, ale před časem se začal rozpadat. Snažila jsem se udržet jednotlivou kartu na správném místě, ale jedna po druhé- i přes mou snaživost- padaly dolů. Nahoře byly ty pestrobarevné, ty krásné i s těmi poněkud temnějšími- né tolik vydařenými. Když tyhle karty spadly, říkala jsem si že to tolik nevadí, i přes to jak moc to bolelo. Měla jsem přeci ale ještě základ! A když máte základ... však to znáte.

No a dneska se definitivně zhroutil i základ. Prostě vítr foukl. Foukl do mého základu i přes všechny naděje že ten základ udržím. Neudržela jsem ho.

Tak hoďku- dvě před tímhle pádem jsem si uvědomila kdo jsem. No a myslela jsem si že s tím dokážu onen základ udržet pohromadě. Byla chyba v to doufat- mělo mi to dojít.

A tak ten základ padl. Téměř všechny ty karty si vzal vítr s sebou a já už je nikdy nemám šanci najít. Je to novej začátek, ke kterému se schylovalo celou dobu. Celou tu dobu mých sklíčených pocitů, smutku, depresí. Ty karty spolu se základem prostě spadnout musely. Zůstal jen prázdný stůl. A co to znamená?

=)


Šanci začít budovat nově. I když jsem téměř všechno ztratila, mohu to opět získat neboť nikdy neni pozdě. A teď mluvím o důvěře mé rodiny, o smyslu mého života, o celém mém životě. Mohu stavět nanovo, tentokrát s větší přesností a vytrváním. Jenže víte co? Už nestavím z karet. Budu stavět z betonu a cihel. Až přijde vítr, můj dům se mu bude moci postavit, neboť bude mohutnější než kdy dřív. Bude větší a bude pevný.

Tentokrát nebudu říkat že se vracím, protože se nevracím. Já začínám znovu. Nebudu říkat předčasně nic. Mohu vám tedy jenom sdělit že všechno pokažené je pryč. Všechen strach, stesk, smutek, bolest...

Možná to potrvá, než budu schopná postavit základy, a možná taky ne. Já mám ale obrovskou výhodu než jsem měla předtím =)  Mám Přátele a Rodinu (to velké -Pé a -eR je naschvál), Inkana a všechen jemnohmotný Svět (to -eS je taky naschvál =D ). A mám VÍRU.

Probouzí se jaro. Možná věta "Až sleze sníh", která byla řečena někdy před zimou či na začátku zimy, byla myšlená úplně jinak než jsem jí pochopila. Možná to mělo znamenat že až sleze sníh, bude se všechno měnit. Bude začínat něco nového. Možná... a možná ne- to ať překvapením zůstane =)

Celou dobu jsem měla divný pocit. A strach. Bála jsem se, neboť jsem věděla že se musím rozhodnout. A Inkan při mě stál, hladil mě po zádech a láskyplně mě obejmul, přičemž říkal ať nemám strach a důvěřuji jemu a sobě. Já strach měla a trošku ještě mám, ale ten ďibec už odezní.

Chtěla bych vám poděkovat. Za to že jste. Že jsi. Ty, co teď čteš tyto řádky: Miluj, ale hloubkově, i když se můžeš zranit. Běž dál, i když můžeš zakopnout. NIKDY TO NEVZDÁVEJ A BĚŽ PROSTĚ DÁL.


VŠECHNO MÁ SVŮJ DŮVOD A NÁSLEDNÝ CÍL


Nemůžu už říci nic víc, než jen DRŽTE MI PALCE

Vím že to dokážu- a ať to dá zabrat jak chce.

KEEP MOVING FORWARD
and
NEVER give up =)



...

Cesta Životem

26. března 2010 v 12:28 | Lirka |  Andělé - zážitky :)

Cesta Životem

...

(Měla bych psát seminárku, jenže jsem slíbila že budu spát články 2x týdně, tak se to snažím dodržovat =))



Cítíte to? Venku je táák krásně- chtějí se mi psát básně! =D No dobře, dost humoru. Ale víte, znáte mě, já jsem ztřeštěná! To teda je... přitakal Inkan nadšeně!

A vlastně o tom to celý je. Není to o tom jak jsem ztřeštěná, nebojte se! =D Je to spíše o tom, jak jsem se ztratila a znovu, po opravdu dlouuuhé době (nebo podzimo-zimním spánku?), jsem se našla =)

Mohla bych se rozepsat a napsat, co všechno mám teď v srdci. Mohla bych se rozepsat a začít psát co pro mě duchovno znamená. Ale myslím že vás ušetřím (nebo ne?) a napíši to jen ve zkratce. Takže co pro mě znamená duchovno (či-li jemněhmotní přátele, Život...)? JE TO MŮJ SMYSL ŽIVOTA. Bez toho nedokážu plnohodnotně žít. Bez toho dokážu jen slabě přežívat, tak jako tomu bylo v posledních čtyřech-pěti měsících.

Měsíce zmatenosti, zbabělosti, ale naopak i víry a síly a odvahy.

A co že se to stalo? Liruš odbočila z cesty. No odbočila. Spíš to vzala pořádnou, opravdu POŘÁDNOU oklikou. A proč? Pocity samoty (které nemuseli vůbec být), pocity nezodpovědnoti, zatracenosti a pocity bez smyslu další existence.

Přišlo to s tím, že jsem přestala slyšet Inkana. Odpoutala jsem se od cíle a šla po již zmíněné 'oklice'. Pak přišlo období kdy se mi tu nechtělo být neboť jsem neviděla smysl mé existence. Všechny ty negativní pocity se na mě nacucly jak lepidlo na papír, a já zas byla jako houba co do sebe nasákne vodu- či-li jsem do sebe ty negativní pocity, zážitky a okolnosti nasávala jak celoživotní opilec (mám to ale přirovnání, co?).

Pak se to se mnou samozřejmě neslo dál, i když párkrát jsem to ze sebe sundala. Ovšem výsledek byl takřka minutový. Minutový pocit pohody a klidu. Minutový pocit že za něco stojim a že můj Život má smysl. Pak jsem zase padla do hluboké a temnté studny beznaděje a smutku.

Inkan byl stále vážný (což se mi nezdálo), říkal mi že už mi ujíždí vlak, neutěšoval mě... nezdálo se mi to, ale byla jsem ráda že ho slyším. A to, že říkal věci které ve mě tak trošku probouzely strach, bylo odsunuto na vedlejší kolej. Možná jsem to tak chtěla. Vlastně né možná. Chtěla jsem to tak, neboť my sami jsme strůjci našeho Života. My jsme strojvůdci té velké lokomotivy jménem Život. A znáte to. Když by strojvůdce zaspal, či špatně 'řídil' mašinu, vykolejí.

A tak jsem přežívala dál, moje energie byla menší a menší, Světlo v mé duši zastřenější. Byla jsem protivná, nemluvící, existovala jsem jenom v tom svém temném světě. S Inkanem jsem moc nepromluvila, a když jo, většinou to byly nesmyslné věty.

Bylo mi divný že ho nevidím jak při mě stojí, jak mě objímá. Ale pak jsem si na to zvykla a přežívala jsem s tím. Tak jako se všim. Dny míjely jeden za druhým nezávisle na sobě, a přitom se stejně zdály všechny stejné. Stereotyp. Strereotyp a nechuť. Vládly ve mě negativní emoce, a pak zbylo jen prázdno. Jako ticho před bouřkou.

Listopad, Prosinec, Leden...

Až nastal zlom, neboť je mi jasné jak se na mě nahoře nemohli už ani dívat =D. Chodící bezemoční člověk. Stroj. Bez názoru, beze všeho. I když pravda je že jsem si dupla. Možná až moc- ale to je fuk.

Ten zlom přišel 23.1. . Zamilovala jsem se, moje srdce pocítilo už zapomenutou lásku. Dalo mi práci to přijmout, ale přijmula jsem to. Začala jsem pociťovat lásku, a co je lepší- začala jsem ji PROciťovat (rozbor slova je zajimavý: pro city). Začala jsem se znovu zajímat o duchovno, i když pravda je že blog jsem chtěla zrušit. Byla jsem veselá, praštěná, ale stále něco chybělo. A čím-více jsem začala cítit, tím více jsem cítila, že tahle láska není pro vztah. Že je to jenom jeden zlom. Ale nechtěla jsem si to přiznat. Jedna část mě naříkala že ta druhá část mě lže, že určitě budeme spolu. Bylo to ego. Ta druhá část mě, ta moudrá, TA říkala že je to jen směrnice. A výsledek? No nejsme spolu a ani bych už teď nechtěla =)

Nebylo to ani měsíc a vyjasnilo se. Nebo spíš potvrdila se TA část. Bolelo to. Ego naříkalo a bolelo. Ovšem Vesmír a všichni moji zlatí si poradili. Uběhl zhruba týden a po bolesti ani stopa =) . Ovšem stále mi něco chybělo. Taková ta jiskra- ty pocity. A v tu dobu jsem si z Alueniných stránek stáhla Tajemství. Brečela jsem u toho, musím říct že ano, protože mé dřívější (a konečně i dnešní) názory a domněnky byly potvrzeny.

Už jsem na tom byla lépe, ale stále něco chybělo. Vesmír znovu odpověděl. Jako vždy (a s jakou rychlostí!). Začala jsem se pomaličku hledat- ke konci února. Ovšem tam přišel zase zlom, protože ta cesta jakou jsem mířila- nebo spíš ta rychlost s jakou jsem 'stoupala', byla možná příliš urychlená. A protože Inkan byl pořád vážný, nálady se střídaly. Bylo to ale lepší! Dříve se ani nedokázaly střídat.

No až jednou, v den mého Absolventského plesu, jsme s Veverkou Treskou Terezkou pozorovaly chlápky venku- co nám dělaj potrubí. A byl tam jeden fakt moc povedenej kluko-muž (jak ho Terezka včera nazvala když jsem se jí ptala jestli kluk či muž). No myslím že dál nemusím vypravovat co se se mnou dělo =) Začala jsem toho jednoho ze zábavy pozorovat, až jsem si na to silně navykla. No jenže to mělo jakýsi opačný efekt, či co. Na všechno jsem se vy...kašlala, zajímalo mě jenom to stát u okna a pozorovat ho. Moje ego převzalo kontrolu- ale nesvádim to na ego!

Skončilo to teprve včera, s konečnou platností dnes =)


No a dostali jsme se k hlavnímu bodu!

Včerejšek!



(při téhle písničce se to všechno stalo =) )

Šla jsem se večer projít, a jelikož Hený (to -ý je naschvál =D ) je na Janečku, šla jsem sama. Byla jsem nervní že nemám nic napsanýho ze seminárky co se odevzdává ve středu (do pondělí to musí bejt, jeden/dva dny se dává vazba). Ale to jsem zaháněla, poháněná slepostí. Tak jsem si to štrádovala do Řek a něco mě popadlo- měla jsem třes- úplně jsem 'zpitomněla'. Nevím co to bylo ale chvála Bohu že je to pryč.

Když jsem šla domů- po regulce- pozdravila jsem ten jeden stromeček co tam je. A on mi řekl ať jdu k němu a obejmu ho. Moc se mi nechtělo, ale šla jsem. A jak jsem se ho dotkla, projela mnou nádherná vlna čehosi velice příjemného. Zavřela jsem oči a nalepila jsem se na něj. Doslova nalepila. Ten pocit byl tak famózní, že jsem se nemohla odtrhnout, ale každou chvilku mi vadily brýle a taky to, že regulka je cesta po které chodívá dost lidí, takže jsem se pořád dívala na obě strany (nalevo, napravo).

Strom ke mě mluvil vážným hlasem, přičemž jemným. Projížděly mnou vlny slasti a na chvíli jsem dokonce zavřela oči a úplně na všechno zapomněla. Na sledování lidí, na vše.

Mluvil krásně. Mluvil z duše, a bohužel si nepamatuji co přesně říkal, ale ve zkratce říkal ať poslouchám Inkana (přičemž mě napadlo jak asi když ho moc neslyším a navíc jsem ho nechtěla poslouchat- jako by to nebyl on- tak vážněj...) a ať poslouchám své srdce a jsem sama sebou.

Asi po 15-20 minutách mě odehnal, že někdo jde (po celou dobu nikdo nešel! Což mi stromek taky říkal, že mám odpočívat a poslouchat- že nikdo nepůjde) a že maminka bude doma hubovat. Slíbila jsem jí do osmy a bylo přes osmou. A navíc mi teď není moc dobře (střevně a žaludečně- dnes je to lepší). Tak jsem se rozloučila a pomalu šla (asi 10x jsem se vrátila, ale nevadí =D ). Rostl ve mě krásný pocit vyrovnanosti a klidu. Najednou bylo všechno úplné. Tedy skoro všechno...

Inkan. Moc mi chyběl.


(doporučuji =) . Dodává tu správnou atmosféru- a pak i ta druhá =) )


Šla jsem tedy domů a najednou slyším "Lirko". Byl to jeho hlas, ten krásný sladký hlas plný naděje a lásky. Zastavila jsem se na místě a maličko se rozbrečela.

Inkane...

Viděla jsem jak šel vedle mě. Usmíval se jak měsíček na hnoji =D a já na něj koukala, celá paf z toho jak se tak najednou zjevil. Šťastná. Byla a jsem VELICE šťastná.

Začal se chovat prdle a přesto nadějně. Řekl že jdeme domů kde na mě čeká seminárka (držte mi palce- tvoří polovinu známky!). A ať se nebojím (přičemž mě vzal za ramena). Byl to on. Konečně. Měsíček svítil na nebi a hvězdy se rozzářily. Svět nabyl směr i cíl a smysl. Vydaly jsme se domů, a zároveň na novou cestu.

Cestu Životem



(pro poslech =) tak totiž začíná něco nového =) )






Vaše
...
s láskou =*)


Je tu jaro! =)

22. března 2010 v 18:50 | Lirka

Je tu jaro!

(článek měl být zveřejněn včera večer (okolo dvanácté hodiny večerní), ale internte mě
zradil, tak ho sem dávám (nepozměněný) dnes =) )
...

Tak a je tu první jarní den =) Sic přiznávám, že za chvilku to bude už druhý jarní den (co tu Lirušák salátušák dělá? Nechce se jí spát! =D ) ale tak co?! Ještě je ten první, tak si to vychutnám!

Dneska nám tady teda pršelo. A nebýt Veverky Tresky Terezky (=D) tak si ani neuvědomim že je první jarní den! A přitom jsem před několika dny přemýšlela: "hm. Tak se těším na ten první jarní den, to bude 21.3...." a nic =D

Ale o tom přeci nechci mluvit... jak to že nám dneska tak pršelo? Vám taky pršelo? Nebo nepršelo? Nám pršelo... ale o tom taky nechci mluvit!

Chtěla jsem mluvit o... o čem jsem to chtěla mluvit??? Hmm. JO! Chtěla jsem mluvit o... helemese- venku je ale tma. To je divný, dyť je teprv večír... co? Jo. Mluvit o tom že... taky vám dneska tak pršelo?! To je hrozný. Nám tady taky pršelo...

Ale o tom nechci mluvit. Chci říct... hele! JAKÁ JE VENKU TMA! To je divný...

Ehm. Jo. To... dneska nám pršelo. Taky vám tolik pršelo?!


Né =D už končim! Už končim! =D

Chtěla jsem vám všem oznámit dvě věci =) dvě nejsuprovější, nejlepší, nejvýstižnější a nejkratší dvě věci.

Ta první: Vracím se zpět. Dneska jsem se úplně, duševně i fyzicky rozhodla. Život v nevědomosti a bez duchovna mě nebaví =)

Ta druhá: No VZHLED! DESIGN! Co jinýho??!

Šunko (Alue), tamten minulý, co jsi pro mě vyrobila, byl moc hezkej, ale už... už jsem měla růžové tak nějak... plnou hlavu i žaludek- abych se přiznala =) a zelená se žlutou mě velice lákala =) tak jsem sedla a kravila (s pomocí Inkana) =)

Doufám že se vám všem vzhled líbí! =) Nejvíc se mi líbíte s komentářema typu:"to voko!!! Supééér!" =D =D

No to bude asi radši vše =) navíc na mě už padá únava, a ráno musím brzy vstávat =)

takže dobrou noc a JARU ZDAR! =)

Lirka alias Květákovec Liričný

P.S.: Ale stále si nemůžu vybavit co jsem to... hele, taky u vás dneska tak pršelo??! Hm. A jaká je podivná tma!

Probuzení + příběh: "Chtěla bych být vločkou bez hranic"

13. března 2010 v 18:04 | Lirka

Probuzení

Velice doporučuji hudbu. Ta vyvolává ty pocity, které jsou k plnému pochopení a procítění potřeba.




"Cíl není honit se za něčím co si nikam nevezmeme. Cíl je najít se. Jít před zrcadlo, podívat se sám sobě do očí a vědět že tohle jste VY. Že vás nikdo nikdy nezmění, a že ta tvář, ty oči, ten úsměv- to jste VY. A že víte co máte v sobě. Že víte co je vaše životní cesta. To je ten nejcennější poklad co můžete kdy mít. Nedívejte se proto na povrch, ale do duše. Tam hluboko do duše, tam se to ukrývá.. A až na to přijdete, zaleje vás teplo a úžasný pocit klidu. Už nikdy to neztratíte. Buďte svobodní, buďte sví. Věřte, neboť s vírou přichází láska a s ní i štěstí."

Lirka


Párkrát jsem už z cesty zbloudila. Četla jsem teď své staré články a nestačím se divit. Byla jsem pryč tak moc dlouho...

Na Světě je hodně věcí co mě trápí. Na světě vždycky budou věci co mě budou trápit, jenže Svět mě potřebuje. Vy, lidé, mě potřebujete. Je to moc velká šance než abych ji mohla zahodit.

Vždycky jsem věděla, že jsem jiná. A nikdy to nebylo snadné. Když jsem šla v lese, viděla jsem věci co ostatní neviděli. Když jsem ve škole, slyším hlasy co ostatní neslyší. Slyším úpěnlivé prosení květin o vodu, cítím jejich žízeň. Ostatní nic neslyší a nic necítí.

,,CO je s tebou? Jsi nějaká divná!" Mám chuť se obrátit a říci: "ANO, JSEM! NIC NESLYŠÍŠ?!"


Cítím bolest zvířat, cítím bolest stromů když je řežou. Cítím jejich vůli žít, cítím jejich prošení. Slyším hlasy lidí co už nejsou mezi námi. Utíkala jsem před nimi. Nechtěla jsem pomáhat. Byl to svět proti světu. Můj svět a Svět lidí. Buď pomůžu ostatním a přijdu tak o všechny, nebo nepomůžu a budu trpět, protože pomoc je mé poslání.

Moje srdce sužuje neskutečná bolest. Ztráta, stesk, beznaděj. Všechny pocity jaké si jen umíte představit. Když jdu domů a právě řežou krásnou lípu, skoro křičím ať toho nechají! Když jdu a cítím strach zvířat z lidí, bolest nad ztrátami všeho živého co lidé zníčili.

Moje rodina mě za to odsuzovala. Nikdo nebyl při mě. Nikdo neřekl: ,,nechte ji! Ona vidí Svět jaký je!"

Můžu chodit po městě a ptát se. Horlivě plakat a křičet:"jste hlušší?! Neslyšíte to volání?! Necítíte bolest této Země?!" Usínat v orosené trávě a objímat strom co ho chtějí pokácet. Můžu utíkat daleko a v náručí malé zvířátko, co ho chtějí surově zabít. A stejně nikdy nezachráním všechny krásné stromy a všechna zvířata.

Někdy mám na lidi vztek. Brečím a chci zpět odkud jsem přišla. Když vidím co dělají sobě navzájem, co dělají sobě a co dělají NEVINNÝM tvorům a přírodě.

Jenže vztek Vám nepomůže. A už vůbec né vztek z mé strany. Už dávno jsem pochopila že vztek vzbuzuje vztek. Že nenávist budí nenávist. A že láska budí lásku.

A proto tu pořád jsem. Občas propadnu velkému smutku a bolesti. To se prostě lidem jako já stává. Kdo chce zůstat otevřený, musí být otevřený všemu.

Nevím co se s lidmi stalo. A nechci to vědět- proto tu totiž nejsem. Jediné co mi zbylo je má víra a láska. Tyhle dvě věci mě drží při životě, tyhle dvě věci mi pomáhají. A pomáhá mi taky moje rodina. I přesto že si myslí že v těhlech věcech jsem blázen. Vím že mě milují. Cítím to. A ještě je tu Inkan a svět jemnohmotných. Svět kvůli kterému jsem se hádala s rodinou. Svět kvůli kterému jsem kdysi trpěla. Ale teď je to jiné. Teď je to Svět kam patřím. Kam jsem vždycky patřila a kam patřit navždycky budu. Teď už to vím.

Vždycky když se stane něco, co mě svede z cesty mého Poslání, dá mi to lekci. Jenom díky tomu vím kam patřím. Duchovní cesta, jemnohmotní, vždycky se to všechno zase vrátí. A já už vím kde je můj domov.
Už vím, kdo jsem.




Nezachráním Svět. Nemůžu. Ovšem co můžu je ho prosvítit. Má láska ke všemu živému i neživému je velká. A moje víra neochvějná. Jsem ta podivná šedá myška z gymplu, která se jako v pohádce v lese promění v Lirku. V osobu která mluví s vílama, andílkama. Dívku která prozřela a která se nevzdává.

Jsem tady pro Vás. Pro lidi. Pro Svět.

Já se vás nevzdám.

Nikdy vás nikam neodhodím, neublížím vám. Když budete chtít, pomůžu Vám najít cestu. Cestu po které kráčí lidská duše.

Už nikam neodejdu, už nebudu utíkat, už se nebudu bát. Už budu vždycky jen dávat lásku, víru a naději.


Všechno teprve začíná. -Inkan


Vím, na jakou cestu se tímto vydávám. Ale já to zvládnu. Zlepším se ve škole, zlepším se povahou.

Už jsem se konečně probudila.



Děkuji Vám všem, kteří ve mě máte víru.

Lirka



PRO ODLEHČENÍ A PROZŘENÍ JSEM DÁVÁM PŘÍBĚH, KTERÝ JSEM KDYSI UŽ NA TENTO BLOG DÁVALA. PŘEJI KRÁSNÉ POČTENÍ.


PROBUZENÍ

aneb Chtěla bych být vločkou bez hranic

V ulici stojí dívka. Hledí na svět okolo sebe. Bílé vločky jí padají na její hnědé vlasy. Hledí na Svět okolo sebe a nechápe, nemůže pochopit lidi, jejich touhu být lepší než ti druzí. Jejich nenávist, jejich závist, ale i jejich touhu, víru a lásku. Touhu milovat a žít. Pomalu zavře své hnědé oči a tvář nastaví padajícímu sněhu. Cítí a miluje. Však ale není nikdo kdo by ji to oplácel. Ještě nepotkala nikoho tolik vznešeného, milujícího a plného touhy a víry jako má ona.

Třeba i ona se jednou dočká, třeba i ona jednou začne nenávidět, závidět. Jenže tohle nebylo to, co její srdce chtělo, ale zároveň to bylo to, co ji tolik oddělovalo od lidí. To díky tomu neměla moc přátel, neměla o koho se opřít, komu se svěřit a neměla nikoho, kdo by na ní mohl být pyšný.
Pyšný na co, ptáte se?!? Přeci na to, že není jako ostatní, že neumí nenávidět, že neumí závidět a že umí pouze milovat.

Vločky ji padají do tváře a pálí ji jak se pomalu a s jistotou rozpouštějí. Ale to ji nevadí. Stojí tam dál a dál, a nechává na sebe padat další a nové vločky různých tvarů i velikostí.

,,Být tak vločkou… lítat si vzduchem a jen tak si hrát s větrem, stromy…" říkala dívka tiše a své přání opakovala a opakovala.

,, Prosím, Bože, chci být vločkou…" říkala tiše do větru a doufala že vítr její vzkaz Bohu vyřídí.

,,Slyším Tě, moje dítě…pročpak chceš být zrovna vločkou?!?" ozval se jí Bůh. Dívka samou zvědavostí na chvilku otevřela své plaché hnědé oči, pak pověděla:,, vše by bylo jednodušší… svět by mě měl radši, děti by byly šťastné za mě a já bych byla na sebe hrdá…" A s touto větou opět oči zavřela.

Bůh se zamyslel nad jejím přáním a jejími slovy a řekl:,, stvořil jsem Tě člověkem, abys tady lidem pomáhala…je to Tvůj úkol pomáhat zde a roznášet lásku… co bys chtěla víc?!?"

Ovšem dívka stále trvala na svém přání, jakoby neposlouchala. Její touha stát se někým jiným ji ohluchovala.

,,Dobře tedy. Než-li se však staneš vločkou, udělej pro mne prosím ještě něco. Až půjdeš po náměstí, na každého člověka se usměj a zkus otevřít ten dar ukrytý v Tobě a uvidíš," řekl Bůh a když to řekl, dívka se podívala před sebe, zamyslela se a nakonec souhlasila. Stále se ale těšila až bude vločkou.

Druhý den dívka udělala to o co jí Bůh poprosil. Šla po městě a překonala se. Nešla s očima sklopenýma k zemi, jak bylo u ní zvykem, ale šla se vztyčenou hlavou a s úsměvem na tváři. A jen se tiše divila, že se nemusí přetvařovat. Cítila, jak z ní vyzařuje láska, síla a náklonnost ke všemu živému i neživému. Každému člověku obětovala úsměv. Ale ne ledajaký. Byl to úsměv ze srdce, z hlubin její čisté duše a k jejímu podivu ji všichni ten úsměv vraceli. A jak tak šla a každý jí její úsměv obětoval, cítila se lépe a lépe. Náhle se před ní objevila starší paní, která se pro něco ohýbala k zemi. Když přišla dívka blíže, zjistila, že ta starší paní sbírá ze země rozsypaná jablka. Neváhala a nabídla ji s otevřeným srdcem pomoc. Samozřejmě že babička souhlasila.

Když jablka sesbíraly, babička pohlédla dívce do očí a s úsměvem řekla:,,děkuji Ti, děvenko, ještě že jsou na světě lidé jako jsi Ty. Se srdcem na dlani," a ještě chvilku dívce hleděla svýma modrýma zešedlýma očima do dívčiných očí, a pak odešla.

V duši té maldé dívky se rozpoutala náklonost a láska ještě silnější než-li předtím. Podívala se do nebes a v tu chvíli začalo sněžit.

,,Už nechci být vločkou, můj Bože. Chci být člověkem a chci pomáhat lidem a rozdávat lásku!" Řekla dívka, pak se znovu vřele usmála a šla domů.

Bůh ji nic neřekl, ale věděl již předtím že si dívka vybere dobře.



Tímto příběhem chci říct, že každý zde máme nějakou cestu a VŽDY máme na výběr si vybrat, kam se vydáme. Zamyslete se prosím nad tím, Vy, co bědujete, jestli opravdu chcete být někým jiným.

"zdát se může bláznivé vidět osoby nikdy nespatřené, ovšem oko duše vidí vše..."


S LÁSKOU VAŠE


Anketa- hlasujte =)

10. března 2010 v 23:05 | Lirka


ANKETA


Vzhledem k tomu že nevím o čem psát- mám toho v hlavě spoustu ale
nevím co se nejvíce chytne =) , tak sem dávám anketu =)

Zobrazí se když kliknete na Přidat komentář =)

Děkuji předem =)

P.S.: Když dáte hlas odpovědi 'O všem', prosím napište do komentáře o čem mám psát v dalších dvou článcích:

1. Zážitky s Inkanem
2. Můj život- jak to teď je
3. Meditace- 'pro začátečníky'
4. Andělé- jak se s nimi spojit =)


DĚKUJU =)

Gernedias

5. března 2010 v 12:26 | Lira |  Duchové a démoni- zážitky

Gernedias

...

Bylo to včera (4.3.10). Ten den jsem zůstala doma, protože jsem byla unavená a potřebovala jsem si pročíšt články co jsem přečíst nestihla. A tak jsem v dopoledních hodinách zasedla k počítači a probírala se internetem.

Zabrouzdala jsem k Alue a rovnou do rubriky, kde popisuje své zážitky s duchy a démony. Cítila jsem se podivně klidná a vyrovnaná. Vždycky mě vyděsily už jen nadpisy, ale včera ne. Tak jsem se podívala na Inkana, který seděl na křesle za mnou a pozoroval moje počínání (jako teď). Asi byl unaven z naší 'dancing hour with an angel', nebo-li z naší hodiny tance- to jsem -na přání Inkana- pustila tuhle poněkud starší písničku a začali jsme 'tancovat' =D - ale Inkan nic neříkal, tak jsem začla číst. Asi byl opravdu unavenej =D

A byl to článek o Gernediasovi, nebo-li článek o démonovi 'vyšší ligy'. A jak jsem četla, a představovala si jak asi vypadá, pocítila jsem něco velice zvláštního, přejel mi mráz po zádech. Tak jsem se podívala za sebe vnitřním zrakem a nic. No a tak jsem jen zavrtěla hlavou a četla jsem dál. Zhruba v té chvíli, co Alue popisuje jak jí Gernedias následoval, jsem ten pocit pocítila znovu, akorát mnohem silněji.

To jsem se opět podívala svým vnitřním zrakem (mimoto Inkan už byl bůhví kde) a nestačila jsem se divit. Kousek za mnou se začala tvořit divná, černá mlha. Říkám si: ,,no co to je?" a dál jsem to sledovala. Pak - asi o setinku vtěřiny později- se vedle mě objevilo bíle světlo a z toho se zhmotnil Inkan. Zavrtěl hlavou a povzdechl si. ,,Teď už ti nedá pokoj. Ach jo," zněla Inkanova slova. Já jsem se nadechla a otočila se znovu na ten temnej mrak. Z něho se zatím vytvořilo cosi opravdu nechutného.

Viděli jste film Vetřelec? Hm. Tak podobná stvůra za mnou v tu chvíli stála. Akorát jinak zbarvená, s rudě- červenýma očima a ošklivě se na mě zubila. Vetřelec byla vždycky moje noční můra, možná proto se ten démon na mě tak zubil a vyslal mi myšlenku "nejsi vůbec silná. Dostanu tě." Hbitě mrskal dlouhým ocasem a díval se na mě. Inkan si povzdechl a loktem si podepřel hlavu:,,je to na tobě," řekl a pak svůj zrak stočil zpátky ke stvůře. Je to zvláštní, oba jsme byli nostalgicky klidní. A já vůbec, na to že to byl můj oficiálně první meeting (setkání) s démonem.

Zhluboka jsem si povzdechla a natáhla ruce. "Tak a teď se kliď, myslim to vážně." Na to on hlasitě zařval- smál se mi- a začal do mé mysli vysílat obrázky plné strachu a hrůzných scén.

To mě trošku popudilo, tak jsem se se stále nataženýma rukama podívala na Inkana, a ten kývl. "Dobře," řekla jsem a z mých rukou začalo- k mému velkému překvapení- sálat silné, bílé světlo. Zdálo se mi, že ho to spálilo. Jeho výraz se změnil v zuřivost a výsměšný podtón byl ty-tam. Obrázky, co mi vysílal, zesílily na intenzitě strachu, ale já byla stále klidná. Po mém těle mi ale přejížděl mráz a husí kůže, ovšem opravdu jsem byla klidná.

,,Máš tři vteřiny abys vypad z tohodle pokoje," usmála jsem se láskyplně (v tu chvíli ze mě cosi sálalo a milý Gernedias odstoupil) ,,nebo z tebe bude smaženice." Nevěděla jsem, že démon umí zmizet takovou rychlostí světla. V tu ránu byl za prahem. Inkan zvážněl:,,nedá ti pokoj. A nebude sám."

Celý pokoj jsem rozzářila světlem a postupovala bytem. Měli jste to vidět, byla to krása =)


=)

Občas se Gernedias ještě ukázal, nebo se ve mě snažil vyvolat strach různýma podtextama nebo vzpomínkama (či když jsem šla večer se psem ven před panelák, při návratě do bytu mi kdosi (kdo asi?) ukradl výtah a druhej nefungoval, takže jsem musela jít po schodech- bydlím v druhém patře, ale to schodiště nemám ráda- je dost temné- no jenže jsem se nebála a šla =D ), ale měl holt smůlu. Jediné co mě trošku vystrašilo bylo to, že Inkan konstatoval, že se ode mě nehne ani na krok- a děsivé na tom je, že se ode mě od včera opravdu nehnul.

Je mi jasné, že teď budou zkoušet cokoliv (třeba jsem šla venku a lampy zhasly), ale mě je jasné, že když udržím klid a překonám strach, nikdo na mě ani nesáhne, navíc když je po mém boku Inkan... =)

Patří to k tomu. Kdo vidí jemněhmotné bytosti Světla, je jasné, že uvidí i tu druhou stranu. Teď už jenom čekám na dobu, kdy se u mě objeví nějakej duch, protože už jenom tohle překonat a bude to =)


Jediné, co na tyhle potvory druhé strany doopravdy platí je láska. A ignorovat je (jenže to se lehce řekne, težší už je to udělat). A hlavně se nebojte =) nikdo vám nemůže nic udělat, když se nenecháte ovládnout strachem. Mluvím ze zkušenosti =D

Za pár hodin jedu k babičce, takže se tu zatím mějte a těšte se na další články! =)


S odvahou a láskou,
vaše

...



Úvod

4. března 2010 v 22:22 | Lirka |  Duchové a démoni- zážitky


ÚVOD




Protože jsem se dneska (4.3.10) oficiálně přesvědčila, že neexistuje jenom Světlo, ale i Temnota, tak jsem se rozhodla založit rubriku, kde budu psát o setkání s Temnotou + setkání s duchama, protože jak to tak cítim, nebude dlouho trvat a 'pojedeme'. Neni to nic co by bylo tak úžasný, ale patří to k mému životu.

A dnešní věta: "začínáš být nebezpečná, my tě zpacifikujeme," mě i nakopla ke psaní takovýchto článků. K tomu bude patřit rubrika Jak si poradit s Temnotou, která se teprve vymýšlí. Jsem pár hodin starý nováček, takže zatím nečekejte žádný zázraky =)


To byl jen takový menší úvod =) abych vás připravila =D ;o)


Tak co, těšíte se?? =D
popravdě... já se netěšila, ale je to tady, a vím,
že k tomuhle životu, kterej jsem znovu začala,
k tomu duchovnímu životu, občas sem tam nějaký duch a temno patří.


Bohužel,
nebo
bohudík?

P.S.: Zase je nová anketa =)

Život, Inkan, láska...

1. března 2010 v 21:53 | Lirka a spol =D


Život, Inkan, láska...



Tak jsem zase konečně zpátky. Vždycky jsem věděla, že bez toho mého poslání žít prostě nedokážu, ale přesto jsem v posledních měsících pochybovala.

Duchovno mě přestalo zajímat. Od té doby, co jsem chtěla tak naléhavě a pitomě umřít, se všechno změnilo. Všechno, celej můj život, bylo to jako sen. Jako když spíte a probudíte se. Jenže si nejsem jistá, jestli spíše to potom, to po tom mém přání zemřít, nebyl sen.

Všechno bylo nějaké divné. Moc divné. Šedé, bez barev, a smutné.

Ten den, co jsem chtěla umřít, jsem ale taky poprvé ve svém životě viděla UFO =) ale teď myslím opravdu fyzickým zrakem =) . Možná proto, že mi chtěli připomenout kdo doopravdy jsem, abych neblbla. Možná... nevím.

Každopádně život se vlekl pořád stejným způsobem. Byl šedý, smutný a jako by každá vteřina znamenala to samé. Všechno se to opakovalo. Vstávat, škola, domů popřípadně na kytaru a spát. Stereotyp. Byla jsem jako bez duše, Inkana jsem zase přestala slyšet, víly jsem neviděla, ale občas na mě promluvila příroda- když jsem šla třeba s Henym, stromeček mě pozdravil, apod. , ale jinak? POŘÁD TO SAMÉ. A jenom proto, že jsem byla líná něco dělat, život pro mě ztratil smysl i kdybych se postavila na hlavu. Tak jsem postupem času přestala pátrat a smířila se s tím, že ze mě bude další stereotypní 'člověk' v davu.

No a čas nečekal a šel dál. Tuším že to, že jsem chtěla umřít, se stalo někde 16. listopadu. A měsíce ubíhali. Prosinec, leden a únor. Tedy tři měsíce jsem byla bez Inkana, bez smyslu života. Ale přeci-jen něco. Zamilovala jsem se =) 23.1. jsem si uvědomila, že je něco jiné. A pustila jsem si lásku k tělu. Inkan e občas ozval, ale já měla hlavu jenom pro toho jednoho...

Teprve teď si uvědomuju, jak moc to bylo důležité. Začala jsem totiž cítit. Trvalo to měsíc, a já i přes Inkanovo "není to ON" jsem věřila že to bude trvat i nadále. No, ale i přesto, že jsem začala řídit své myšlenky, dokonce jsem začala mít chuť číst duchovní knížky a celé mé poselství mi zase začalo kvést v duši, to prostě nevydrželo.

Minulý týden v pátek se to všechno zbořilo jako domeček z karet. Pátek byl snad tím nejhorším dnem. Vůbec jsem neviděla východisko ven. Ale zkuste hádat, kdo mi stál za zády, kdo mě utěšoval a objímal? Inkan.

Říkal, ať se hlavně neuzavírám, i když to bolí. Říkal že to brzy přestane (v tu chvíli ale člověk vůbec nevěří že by to někdy přestalo), ale i přesto jsem mu věřila. Už jsem se totiž nechtěla vracet k tomu životu bez duše. A řekla jsem si, že teď o to začnu bojovat. A taky jsem bojovala a bojuju =)

A je to lepší.. Hned pár dní po tom jsem zase začala lidem radit, Inkan už se ode mě nehne- spíše tedy ho vnímám- a to samé víly, apod. =)


JSEM ZASE ZPĚT! =)



Vytrvat, bojovat a žít...


(doporučuji si pustit tuto hudbu k dalším řádkům =) )

Ano. Občas život není bavlnka. Jenže nemůžeme pořád žít jenom v bavlnce, protože pak bychom zapomněli jak je život krásný. Občas musíme najít odvahu a postavit se věčem co nám trhají srdce už jen když si je představíme. Musíme bojovat. Za tento Svět, za lásku, za nás. Musíme být silní a postavit se strachu, což je někdy opravdu těžké. Musíme brát život hravě, s radostí, ale i s určitou dávkou vážnosti. Musíme se umět překonat, když se nám něco nelíbí, neboť to je také boj.

Nevzdávejme se. Prosím.

Někdy máme pocit, že se nám zamlžila cesty, nebo že už žádná není. Že zbyla jen tma. Ale nesmíme to vzdát, každá mlha se jednou rozplyne a každá tma se při ranním úsvitu přemění ve Světlo. Zatněme tedy pěsti, otevřeme svá planoucí srdce Životu. Vím, že někdy bezradně stojíme v temnotě a vzdáváme se. Ale jak jsem řekla, každá temnota se rozplyne půjdeme-li dál a budeme-li věřit v úsvit...

Kdo říká, že je sám, poslouchá smutek ve své duši. Nikdo není sám, a to že (zatím) neslyšíte své nebeské pomocníky, ony bytosti ze Světla zrozené stejně jako vy, přeci neznamená, že jste sami! Překonejte svůj strach a začněte poslouchat své srdce. Když si teď hned položíte ruku na hruď, tam kde je srdce, uslyšíte Vesmír. Zavřete oči a dýchejte. Zhluboka se nadechněte a vydechněte. Buch buch, buch buch... to jsou tóny vašeho srdce, to jsou tóny vašeho života.

Otevřete proto oči a podívejte se kolem sebe, kolik lásky na vás čeká! Všude kam se jen podíváte kypí Život. A není to jen to, jste to hlavně vy sami. Vše ve všem spojeno.

Jděte proto vstříc novým zítřkům, polibte své milované, nechte srdce bít do Světa, Svět vám totiž odpoví.



Kobrtla jsem a upadla. Ale vše jen proto, abych mohla znovu vstát a jít. Dýchat a žít. Milovat a snít. Tohle nejsou jen slova. Tohle jsou tóny mého srdce. A to říká:

Miluj, raduj se a žij.

NIKDY TO NEVZDÁVEJ A JDI PROSTĚ DÁL



Všechny vás miluji, protože všichni máte sílu, odvahu a chuť pořádně žít.
A proto začněte poslouchat své srdce a začněte žít. Opusťte vše co vás tíží,
a přijměte vše co vás naplní.

Život není jenom jeden, ale každý je originální a neopakovatelný.
Žádná vteřina se už nikdy nevrátí.



S velikou láskou,
vaše Lirka =)