Všechny Vás zdravím

na blogu o všem a o ničem, o duchovnu a životě :)

Tento blog je zde již od 14. července 2008.

Máte dotaz?
Směle pište do komentářů,
či do KNIHY :)

Co poslouchám?
Právě čtu:



Toulky ve hvězdách

24. srpna 2014 v 11:54 | Lirka* |  Andělé - zážitky :)

Toulky ve hvězdách


Přináším vámi očekávaný článek o mých nejlepších- andělech :)
Tak si ho náležitě užijte! :)



Poslední dobou jsem s nimi moc nemluvila. To se přiznám bez mučení. Byla jsem hodně sama pro sebe, hodně sama se sebou (ačkoliv jsem věděla, uvnitř, že okolo mě pořád jsou), a tak nějak jsem možná chtěla zapomenout na ten svět, na ten jemněhmotný svět. Spousta z vás si teď řekne: "no to si dělá srandu! Já se tady snažím/chtěl-a bych/nedaří se mi to s nimi *dosaďte*.. a ona se toho chce zbavit?" Ale ono když do toho proniknete, tak zjistíte, že kolikrát spojit to s vnějším světem, se školou, s kamarády, s učiteli/nadřízenými/.. není tak jednoduché. Kolikrát víte, že ten člověk mluví zhovadilosti, máte chuť mu to říct/nebo mu to řeknete a přijde otázka: a odkud ty to víš? - Řekli mi to andělé! A další zastávka posměch, nebo Bohnice.

Celý život jsem s tím žila. S tím, že ten svět je špatný- že je to sektářské chování- že to není a už se vzpamatuj! To se týkalo hlavně mojí rodiny. Dnes jejich přístup již chápu, ale když jsem byla mladší, tak mi to celkem dalo zabrat. O to větší lásku jsem cítila k jemněhmotným bytostem. A více se stranila lidem. Byla jsem pořád sama, v lese, v pokoji, všude sama a s nimi. Je pravda, že jsem měla mnohem větší rozhled než teď, když jsem na ně zanevřela. Viděla jsem víc, cítila jsem víc, chápala jsem víc. Jenže pak jsem si přišla o něco ochuzená.. vídala jsem ty party dětí, jak si hrají, jak se smějí, jak spolu zažívají všechno to, co já jsem také zažívala, ale chybělo mi to fyzično. Chtěla jsem víc, víc. Chtěla jsem, aby byli hmotní. A taky mě mátla slova ostatních- máš schizofrenii, chceš něco víc, chceš si připadat lepší.. Samozřejmě dnes už vidím, jaké jsem měla nádherné dětství s někým, kdo mi skutečně změnil život a vychoval ze mě někoho, kdo má srdce.

Nicméně jsem poté dospěla a zažívala jiné, lidské- pouze lidské- zážitky. Chození, kamarádky, párty.. a zapomínala jsem na ten svět. Zavřela jsem jim pomaličku dveře.. a myslím, že tady na tomto blogu to bylo dost viditelné. Až teď, teď jsem se jednoho dne probudila, zašla do našeho maloměsteckého obchůdku s názvem "Splněná přání" a tam jsem viděla všechny možné sošky andělů, víl, knížky, svíčky.. a málem jsem se rozbrečela. Až ten den mi došlo, že jsou tu doopravdy, navždycky, nehledě na všechno, a že i já chci být s nimi.


(k tomuto blogu prostě hudba patří! :) :) )

Navázat s nimi znovu plnohodnotnou komunikaci není těžké. Není. Ale i přesto, když jsem předevčírem večer v posteli uslyšela Inkanův hlas, rozbušilo se mi srdce očekáváním, strachem. Bála jsem se, že se změnil. Ale pak mi došlo, že to já jsem se změnila. Většinou mi dělá problém usnout, protože mám v hlavě vždycky milion myšlenek, co mi lítají hlavou. A jak jsem ucítila jeho přítomnost, byla jsem bdělá až až. Vím, že jsem se rozplakala, potichu, abych nevzbudila přítele. A tak jsem jen tak fňukla a v hlavě ho přivítala..

Ahoj, Inkane..

Ahoj, Lirko *usmál se tak krásně, jak to umí jen on.. a hned mi srdce pookřálo*

Uff.. *nevěděla jsem, co říct. Mnoho myšlenek, ale žádná se nezachytila*

Jak se máš, děvče moje?

Dobře, Inkane. Moc jsi mi chyběl. Ačkoliv vím, že jsi byl poblíž. *snažila jsem se nebrečet*

Byl jsem poblíž. Nikdy nejsem daleko. Nikdy tě neopustím, to přeci víš. To ty jsi to tak potřebovala a my
všichni jsme to chápali.

Nevím, jestli mi to vůbec něco dalo, Inkane. Nevím.. spíš jsem žila ve tmě. Dobrovolně. Život mě dost
naučil. Naučila jsem se, že moje štěstí se nemůže opírat o druhé. Naučila jsem se, že lidé rychle vzplanou,
ale také rychle zapomenou. Naučila jsem se..

Já vím...

..že miluju celý ten jemnohmotný svět. Jste moje rodina.

Ty jsi můj andílek. Vždycky jsi byla. Nehledě na nic. Pamatuješ, jak jsem ti řekl, když jsi tenkrát seděla na
schodech před svými kolejemi, že musíš zůstat silná?

Tenkrát, jak jsem měla den před zkouškou? Ano, pamatuji. Myslela jsem, že mluvíš o té zkoušce. Nikdo tam nebyl a já měla podivný pocit, že se něco stane. A stalo. Odešla jsem ze školy, prošla si těžkými chvílemi a znovu na ní nastupuju. Nemělo to smysl, Inkane.

Vidíš, co jsi řekla? Řekla jsi, že jsi si tehdy má slova vztáhla na následující zkoušku. Pravdu, jak to bylo a co se stalo,
jsi viděla až později. Nemusíš vidět v tom, co se poslední rok dělo, smysl. Ne hned. Uvidíš ho později. Jako teď vidíš
smysl v tom, co se dělo před lety.

Nechápu, jak jsem vás mohla opustit. Jak jsem se mohla tak ztratit. Kdybych se potkala se starou Lirkou z
minulých let, nakope mi. Nechápu, jak jsem mohla takhle klesnout. Cítím se docela hrozně, Inkane. Tedy.. je to lepší,
v pár ohledech, než to bylo. Ale teď mám znovu strach. Je mi 22, a nedokázala jsem téměř nic.

Ale Lirko. Dokázala jsi TOLIK věcí! Doopravdy to nevidíš? Děvče moje.. *mluvil o celkem soukromých věcech, proto cenzura*... a navíc jsi tak silná. Tak moc. Jsem na tebe doopravdy hrdý. Jsi stále citlivá, uvnitř sebe, ale dobře si vybíráš situace, kdy to projevíš. Dobře si vybíráš i společnost a také dokážeš být sama se sebou. To je úžasný pokrok, andílku.

Chyběl jsi mi. Vím, že to víš, ale musím to říct. Mám pocit, že když to řeknu tisickrát a ještě víckrát, že to nebude
odpovídat tomu, jak mi doopravdy chybíš.

Teď se to změní, Lirko. Ale dej tomu čas. Nespěchej. Dospěješ k tomu ve vhodnou chvíli. Teď je již čas jít spát.

Nejsem ani trošku unavená.

*usmál se* Krásné sny, andílku.
Miluji tě.

Nestihla jsem ani odpovědět. Doopravdy jsem NEBYLA unavená, ale jakmile mi dal pusu na tvář a pohladil mě po vlasech, padlo to na mě. Poslední, co jsem slyšela, bylo "miluji tě" jeho něžným hlasem. A uvnitř hrudi se mi rozlil ten krásný, teplý pocit nekonečné Lásky.

Včera jsem s ním opět mluvila. Ale zase mne uspal během vteřiny. Jen mi řekl: dej tomu čas. A pak mě políbil a já se propadla do spánku. Vím, že teď je někde poblíž a nejspíš celý pookřává, že vám píšu článek a že už doopravdy cítím, jak je ve svém životě potřebuji.. ale také vím, že tomu mám dát čas, že se nesmí nic uspěchat...

Tak se mějte krásně :)

S Láskou,
Lirka*

pozn.: Ohledně toho palce- na operaci půjdu nejspíš příští rok, protože tenhle rok by to trvalo někde do listopadu a to já si nemůžu dovolit. Tak snad příště..
Ohledně zubu- mám tam čep (na vyplnění) a plombu. A antibiotika. A z ATB.. průjem :D . Takže.. zub se sice lepší, je to ještě trošku opuchlé, ALE (klepu!) nebolí to, tak snad to zabere. Já už k tomu zubaři na 4.té otevření zubu doopravdy nechci. A protože mi ty ATB dávají zabrat (mým střevům.. no, taky 10-té antibiotika za 3/4 roku..), tak se modlím dvojnásob!

Tak mi držte palce :) !

Lirka*

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se Vám nový design? :)

Ano :)
Ujde to..

Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 12:16 | Reagovat

Krásný rozhovor :) Už jsem se na něj moc těšila.

Ty antibiotika ti vůbec nezávidím, modlím se i za tebe :)

2 Emm Emm | 27. srpna 2014 v 11:27 | Reagovat

Nádherný rozhovor, jsem moc ráda, že máš zpátky sama sebe a postupně získáváš vše, co pro tebe vždy bylo a bude důležité :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama