Všechny Vás zdravím

na blogu o všem a o ničem, o duchovnu a životě :)

Tento blog je zde již od 14. července 2008.

Máte dotaz?
Směle pište do komentářů,
či do KNIHY :)

Co poslouchám?
Právě čtu:



Je pryč...

29. prosince 2015 v 1:15 | Lirka* |  Deníček

...Je pryč...



Poslední článek je datován na 3. 2. 2015.
Uff..
Kolik věcí se od té doby změnilo...




A já vlastně ani nevím, jestli tohle někdo vůbec bude číst a jestli to má cenu. Ale řekla jsem si, že už mám dost toho schovávání se před světem.. Musím se ale přiznat, že jsem nejednou přemýšlela nad tím, jestli tenhle blog nezruším. Jenže pak jsem se na něj podívala, zalistovala a vynořily se vzpomínky na to, jaká jsem byla, jaký byl tenhle svět a jaký by mohl být, kdybych nepřestala.. A taky na to, že v tomhle blogu, ačkoliv se to nezdá, je tolik práce a hlavně emocí.. ne, nejde to- nejde kliknout na "zrušit blog" a zapomenout.

A kromě toho, že mě teď omamuje neskutečná vůně (ehm.. smrad) nějakého antiperspirantu mého přítele (ehm, 3 roky spolu a stále mě umí překvapit), kvůli kterému mám chuť vypnout si čichové buňky (proč, Bože, proč to je cítit po celém bytu a proč mi to připomíná, že můj žaludek už dlouho nic nevyvrhl???), mám v hlavě zmatek. A v srdci led a smutek a touhu a ...

Je mi 23let. Ááách.. jak krásné bylo, když jsem slavila svých 17, 18, 19.. (fakt mi někdy bylo 19??).. a stejně nejsem, nejsem a nejsem spokojená s tím, co vidím. A dokonce daleko méně než jsem byla ve svých 17, 18,.. anevímkolika. A to jsem si myslela, že v tuhle dobu už budu mít svůj byt (ha), VŠ (háhahaha), možná práci (cha!) anebo alespoň budu zasnoubená (cháááchacha!) - ne, dobře.. já se asi vdávat nikdy nebudu. Nicméně život prostě měl vypadat.. jinak. A moje sebeláska a tyhle věci taky. A nevypadá, nic se nezměnilo, s anděly skoro nemluvím, na blog nepíšu, VŠ nemám dostudovanou... prostě ano, skvělý život.

Vyhýbám se tomu, abyste věděli. Protože to bolí... Nejlepší datum tohoto roku /2015/ asi nemám. Prostě lepší a horší dny, mezitím dny úplně všední. ale to nejhorší datum je 20.8.2015. Den, kdy Henýsek odešel.. a ne dobrovolně..

Jednoho dne, to kdy byl u nás v paneláku, jsem si všimla, že Heny nějak moc kašle. Diagnóza byla chřipka (podělaní veterináři..), takže teplo a čaj- prostě téměř jako u lidí. Jenže kašel nepřestal.. po několika týdnech objíždění veterinářů se přišlo na to, že má minimálně 2x tak velké srdce, než má mít a tlačí se mu na plíce, z čehož pak vzniká dušnost (kašel). Heny.. můj krásný, chlupatý pejsek má 2x tak velké srdce? V metaforickém smyslu měl tisíckrát větší srdce, protože byl úžasnej, protože miloval mě i mou celou rodinu, miloval přírodu, miloval být.. jenže tohle nebyla metafora a musel na to brát léky..

V létě se to zhoršilo, respektive kolem začátku sprna jsem si všimla, že když jsem přijela k babče a on mi běžel naproti, tak kašlal a kašlal a kašlal.. kdykoliv když měl radost, kašlal. PROČ jsem to nebrala jako varování? PROČ jsem s ním nezůstala a místo toho jsem řešila doslova HOVNA doma? Hovna jako škola, brigáda, osobní i milostné dramata.. zatímco on umíral.. protože 18.8. už kašlal krev, nemohl si lehnout, nemohl spát (maminka ho držela v náručí, aby si na o ní opřel hlavu a mohl si odpočinout..), kapačka nezabrala a 19.8. se to opakovalo.. jenže tohle všechno jsem se dozvěděla až 20.8. .. trochu se pro to na mamku zlobím, jelikož jsem se nerozloučila. Jelikož jsem tam mohla být s nimi. Jelikož jsem chtěla, protože jsem ho milovala. Jenže nikdo nemohl vědět, že je to naposledy...

Diagnóza jasná- plicní edém, který praskl. Budoucnost oproti tomu nejasná- ano, můžeme to vyléčit, ale pravděpodobně se vrátí.. rozhodnutí mé mamky jasné a bolestné- utratit.. Protože víc bolelo se dívat jak se trápí, jak nemůže spát, jak kašle krev.. on, zrovna on..

Bylo ráno. Vím, že jsem mamce psala, jestli se staví. Vím, že zavolala, ať přijdu před panelák k autu. A vím, že jsem se bála. Tušila jsem bolest.. tušila jsem něco zlého.

Vyšla jsem, viděla mamku jak pláče a chraplavě mi říká: "musela jsem nechat Henýska utratit".

Henýsek..
1.9. 2005- 20.8.2015
..

Dívala jsem se na ní, ta slova mi běžela v hlavě a srdce se mi zrychlilo. Ten kontext slov byl pro mě nepochopitelný.

Měla jsem jen černo.. absolutní tmu.

A pak, najednou.., všechno ztichlo. Po boku se mi objevili andělé a objali mě, ale já v tu chvíli nic necítila. Skrz boční sklo auta jsem viděla svou oblíbenou zelenou deku a pod ní srst, kterou jsem přes 9 let ňuchňala a líbala.. jenže už nikdo nevrtěl ocáskem, už mě nikdo nepusinkoval. Už mi nikdo nerozuměl- mým gestům..

Rozbrečela jsem se tak šíleně moc, že jsem skoro ani nemohla dýchat. Svět se mi doopravdy zatočil tak moc, že jsem se musela opřít o auto a přála si se probudit, nebo vrátit čas, nebo cokoliv, jen nebýt teď u toho auta, necítit to, co jsem cítila, nebýt tak blbá a být s ním víc, vyměnit se za něj- protože on dával světu mnohem víc lásky než toho kdy budu schopná já. Uzdravit ho, prosit Vesmír ať se vrátí.. COKOLIV. Jen nestát u auta, ve kterém je on a je mrtvý.

Nevím, jak dlouho jsem tam stála, ale věděla jsem, že ho mamka musí pohřbít, že pokud tam budu stát dlouho, obě se zhroutíme, protože ona miluje stejně jako já a protože ona ho milovala taky tak moc..

A tak jsem sebrala sílu, otevřela jsem ty prokletý dveře, nadzvedla deku a položila si hlavu na jeho ještě teplý čumáček.. opakovala jsem, že ho miluju a ať mi odpustí.. Hladila jsem ho po jeho hnědých ouškách a brečela.. a bylo mi jedno, kdo to vidí nebo nevidí. Bylo mi u prdele úplně všechno, jen ta bolest a touha aby mi dal alespoň ještě naposledy, ještě jednou najevo tu lásku..


Srdce mě bolí, v krku mě pálí a pláču, skoro opět nemůžu dýchat, když tohle píšu.

Ať jdou všichni do prdele s tím, že to byl jen pes, protože pro mě nebyl. Znala jsem jeho povahu, poznala jsem co udělá ještě než to udělal.. prošel si mou pubertou se mnou, stál při mě, a když na mě byl někdo zlý, tak mě doopravdy bránil.. Byla to moje láska, můj první pes, a teď je pryč a já se po jeho smrti setkala hlavně jen s debilníma kecama pitomců, co mi řekli "hele tak nebul, byl to jen pes". Nebo že to přejde. Přebolí. Zapomenu.

Kecy.


(..tohle byla naše písnička..)

Je to už 4 měsíce a 9 dní, co je pryč a nebolí to o nic méně. Ano, rozhodně jsem na tom lépe než ty první dny, kdy jsem jen chodila po bytě od ničeho k ničemu a zase zpět, kdy jsem nejedla a nespala a nemohla nic, jen seděla na balkóně a kouřila jednu za druhou, a pak mi z toho bylo zle. Nemám už ten beznadějný pocit, propast.. jen občas.

Ale ne že by mi chyběl méně, nebo bych zapomněla na to, jak hebkou měl srst, či jaké to bylo když se se mnou mazlil a pšikal tak, aby si vždycky pšiknul na mě (a abych ho poté začala, naoko nazlobeně, honit po baráku a on se mohl schovávat, či za mnou razantně přijít s opičkou, kterou měl prý úplně nejraději a kterou jsem mu jednou koupila proto, že jsem ho milovala.. a kterou má teď v hrobečku...).

Pořád mi chybí to naše vysedávání na terase. Chybí mi, jak si mi lehnul do klína a nekonečně dlouho poslouchal (či to předstíral) moje citové výlevy či zážitky z praxe v nemocnici.

Chybí mi...

Kurva hodně mi chybí, víc než mi kdo kdy chyběl. A to už mi pár blízkých lidí zemřelo... a asi jsem nemorální a necitelný hovado, ale chybí mi nejvíc. Chybí mi víc než ti lidé. S nimi jsem se totiž viděla i PO jejich smrti, přišli za mnou, rozloučili se.. cokoliv. Jenže tohle.. asi to prostě nejde popsat, jak se cítím...



Od té doby mám v sobě jen vztek a vlastně skoro nic necítím. Několikrát jsem usínala s tím, že jsem vduchu křičela na Boha nechutné nadávky, a plakala pro svého Henyho. Protože on za mnou nepřišel a to mi dává nejistotu, jestli vůbec někde je.. jestli na mě čeká a počká a proč nepřišel...

Nemohla jsem se několik dní dotknout svého králíčka (ano, od března 2015 mám králíčka Channel, ale o té někdy jindy..), prostě nemohla a nemohla jsem vlastně nic. Ani mluvit, ani spát, ani nic. Všechno, co jsem dělala, bylo jen naoko.. a kdykoliv jsem viděla mamku, bylo mi ještě hůř, protože na ní bylo vidět jak moc jí to bolí a já neuměla pomoci. Mluvit s ní o něm nemůžu doteď, jelikož je to neustále živá rána a vím, že ona ho viděla i při jeho konci, krvavého a zničeného..

Na mě to dle mě vidět nebylo. Na mě nikdy není vidět, že jsem třeba před minutou brečela.. zkrátka nemám takové ty typicky "pobrečící" stavy.. vlastně kolikrát jsem brečela i jako malá, skoro nikdo si toho nevšiml. Takže okolí mě pak bralo, jakože "ok", ale nebylo to "ok". Doteď to není ok a kolikrát mě ten hněv úplně strhne a já jsem pak zlá a zlá.. a nadávám Bohu. Protože mi ho vzal bez varování a já ho milovala. Nerozloučila jsem se tak, jak jsem mu slíbila - že s ním budu, až to přijde. A nebyla. A ten vztek tam je a je šíleně velikej....



Ne, doprdele, nebyl to jen pes. Nebyl.. a chybí mi. A chybět bude. A radši než aby mi někdo říkal, že to byl jen pes, tak radši držet zobák.
...

Přijdu si sama, Heny.. a doopravdy hrozně moc. Hrozně těžko se mi jezdí k babičce byť jen na oběd, protože tam nejsi. Byly to hrozné Vánoce bez tvého trhání papíru a hledání svého dárku. Bylo hrozné vidět tvého syna naší tety u plotu, kde jsi stával a mít deja-vu. Bylo hrozné, jak ti není podobný povahou, ani moc vzhledem. Je hrozné, že nikdo nechápe jak je to pro mě šílené. Jak nikdo nerozumí tomu, co jsi pro mě znamenal.

Přeji si ale jen jedno, jedno jediný přání, když už jsi musel jít..

Moc tě prosím.. počkej tam na mě.
Prosím.


Navždycky Tě budu milovat,
vždyť to víš...



 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Byl/a jsem tady:)

-KLIK- 100% (1475)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama