Všechny Vás zdravím

na blogu o všem a o ničem, o duchovnu a životě :)

Tento blog je zde již od 14. července 2008.

Máte dotaz?
Směle pište do komentářů,
či do KNIHY :)

Co poslouchám?
Právě čtu:



Čeho se bojíš?

25. ledna 2018 v 13:15 | Lirka* |  Deníček

Čeho se bojíš?


Po dlouhé době otevřu blog.
Vidím téma blogu na tento týden- Čeho se bojíš?

Po dlouhé době mám neuvěřitelnou potřebu se vypsat.
Po dlouhé době tuhle potřebu neudupu a začnu psát..






Takhle jsem vypadala v roce 2009-2010.
Což je opravdu hodně let.



A ani se mi tomu nechce věřit.. Někdy na svoje staré já myslívám a říkám si, co by mi asi řeklo, kdyby mě mohlo vidět teď. Byla bych naštvaná na to, co vidím, anebo bych byla spokojená?

Mám obavy, že spíš to první. Život se totiž s nikým nemazlí a se mnou asi dvakrát méně. Na jednu stranu jsem ráda, protože to znamená, že budu silnější a v tohle jsem věřila vždycky.

Že náš těžké věci udělají silnější.
Že všechno co se děje, má smysl pro toho daného člověka a většinou ho to má někam posunout.

Protože o čem jiném by měl být život.

Přesto si ale nemyslím, že bych taková chtěla být před těmi lety, kdy byla tahle fotka pořízená. V tu dobu jsem měla úplně jiné cíle a sny. A všechno bylo jiné. A nikdy jsem nepočítala s tím, že se to nějak hodně rapidně změní..

Když nad tím přemýšlím, vlastně mě mrzí, že mě někteří lidé neznají takovou, jaká jsem byla. Všemu otevřená, všem otevřená. V tu dobu byla moje intuice hrozně silná a moje vnímání světa tak nezkažené.. Minimálně jsem spoustu věcí dokázala pochopit a spoustu věcí odpustit. Největší ironie je, že jsem se v tu dobu viděla absolutně nedospělá, "nevyvinutá".

Ale bylo to mé nejlepší já. A zároveň, jakobych to ani já nebyla. A tomu porozumí asi jen málokdo..

Život přichází a my jdeme s ním. A já mám pocit, že do mého života teď, poslední roky, přicházejí jen samé výzvy. A někdy bych opravdu potřebovala pomoci s tím, jak se na tyhle všechny věci dívat. Potřebovala bych pomoc od svého starého já. Nezkaženého já. Abych sama sobě řekla, na čem opravdu záleží. Abych dokázala víc odpouštět a tolik se všeho nebát.

Protože teď se rozhodně bojím.

Čeho?

Nových změn.
Toho, že se můj 5ti letý vztah rozpadá/rozpadl.
Toho, někomu zase věřit.
Školy. V tom smyslu, jestli fakt nedělám přes 4 roky něco, co vlastně dělat nechci. Strachu, že jsem něčemu, co dělat nechci, věnovala tolik let jen proto, abych na konci zjistila, že to dělat nechci.

Toho, že babička odešla a Janeček, moje nejmilovanější místo na celém světě, už doopravdy zeje prázdnotou a bude se prodávat.

Heny je pryč. Děda je pryč. A na to rok a dva dny po něm odešla i babička. A je to. Stačí to. Stačí to k tomu, aby se z nejmilovanějšího místa na světě pro vás stalo místo plné krásných vzpomínek, které ale zároveň opravdu hrozně moc bolí právě proto, že to jsou vzpomínky. A že už ty lidé a bytosti nejsou tady. S vámi.

To fakt hodně bolí...
Najednou mám pocit, že všechno bylo zbytečné, už není pro co bojovat, když se není kam vracet. Když člověk, se kterým jste si plánovali budoucnost je najednou tak hrozně moc vzdálený.. když lidé, kterým byste to řekli, tu nejsou.. když vidíte, že tu rodinu už nemá co držet, protože ten základní kámen se rozlomil.

A toho se bojím. Cítím se šíleně zmatená a cítím se sama. Cítím bolest. A ani ji nemůžu pořádně zpracovat, protože když se o to pokusím, přijde něco dalšího, stejného nebo horšího, ale ne menšího.

Nevím, co je tohle za zkoušku. A vůbec nevím, jak jí procházím. Jestli dobře? Špatně? Obojí? Anebo se to nedá známkovat a je to prostě jen jedna z milionů cest? Lidé, kteří by mi tuhle odpověď dali, tu prostě sakra nejsou.

Vím jen, že je to těžké. Že se hrozně špatně soustředím na jednu věc, protože mezitím zpetně vidím, jak roznáším s bráchou po Janečku parte a jdu zapálit svíčku do chladného domu, kde jsme každý rok slavili Vánoce a nikdy tam nebyla taková zima. Takové ticho. Ale hlavně - takový chlad v duši..

Kdo mě zná, ví, že se lehce nevzdávám. Jenže teď už ani nevím, pro co bojovat. Vždycky bylo kam jít, kam se schovat, všechny ty vzpomínky na les na Janečku, všechny ty chvíle na louce, u babičky s dědou u televize, všechen smích i pláč. Neříkám, že v těch dobách to nebylo těžké. Bylo. Ale vždycky bylo něco, co mě uklidnilo, co mi dodalo sílu, co mě nakoplo bojovat za něco, cokoliv, v co jsem věřila.

Najednou jsem někde, kde nevím, jestli chci být. Dívám se z okna a říkám si, co pro mě má opravdu smysl. Co mě vlastně drží na téhle cestě.. Někdy jsou moje reakce k okolí úplně nepřiměřené a to nejsem já. Mám pocit, že lidé kolem mě mluví cizím jazykem, na který není slovník. Mám pocit, že pouto, které jsem měla k lidem, mizí.. Takže tohle jsem teď já?

A věc, kterou bych v tuhle chvíli udělala, už udělat nemůžu.

Protože vím, kam bych šla.

Tam do kuchyně, kde se nesmí topit elektrikou, pokud svítí červená. Tam, kde se mě ptají na děti a na školu, což mě hrozně rozčiluje a říkám si, že to nejsou podstatné věci (teď už vím, že ne všechno pro vás nepodstatné, je nepodstatné i pro ty, kteří vás milují..).
Tam, kde bych se i sebevíc zničená položila na lavici, a usnula, a pak bych se vzbudila s novou sílou. Jako zázrak. Tam, kde ty zázraky byly. Tvořené lidmi, tvořené pevnými pouty, které člověk okusí jen parkrát za život...
Tam, kde bych řekla, co mě štve. Tam, kde bych aktuálně teď byla sama ve studeném domě s nikým kolem mě.. Takže nevím, co mám dělat...

Je mi jasné, že málokdo pochopí, jak se cítím. A že to hlavně po nikom chtít nemůžu. Jen bych brala ještě jednu možnost se tam vrátit a zeptat se. Zkrátka jen: co mám teď dělat, když vidím, jak se všechno kolem solidně posralo?..

Je to asi život každého. Překonávat se. Překonávat tyhle stavy, tyhle myšlenky, stesk a samotu. Postavit se na vlastní nohy a říct si, že jednou zase nějaké místo najdu. Místo, kde mi bude alespoň podobně dobře, i když to bude jiné. Místo, kde se budu cítit jako já a ne jako představa mě, kterou o mě všichni mají.

Co když se to ale nezmění, protože na to tu sílu nenajdu?...

A toho se bojím.
Že se svět nezmění, ne pro mě, že se té bolesti nikdy nezbavím a vždycky někde uvnitř mě bude. Že to jen tak nepřejde a že ještě několik měsíců, nebo bůhvíjak dlouho, budu mít při usínání před sebou všechny ty špatné vzpomínky a momenty z posledních dní.

Že můj život nebude lehký jsem věděla vždycky. Ne všichni mají podestýlku z polštářů, a je to tak správně. Takové lidi obdivuji. Vždycky jsem je obdivovala. Lidi, kteří to neměli lehké, ale dokázali se vzpamatovat z věcí, ze kterých máme husí kůži. Z věcí, které si nedovedu představit. A z těch věcí a ze svých pocitů bezmoci, dokázali vybudovat něco neuvěřitelného. Protože na to našli vnitřní sílu.

Jen se bojím, že tohle nebude můj případ.
A to je to, čeho se doopravdy bojím..




(Jablonec n.N., ke konci r. 2017)


S Láskou,
L.*


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Byl/a jsem tady:)

-KLIK- 100% (1479)

Komentáře

1 Lúmenn Lúmenn | Web | 25. ledna 2018 v 17:34 | Reagovat

Liruško, moc držím palce, aby jsi tu svou vnitřní sílu našla. Ten pocit ztráty musí být obrovský a ani si ho nechci představovat. Jediná cesta ven je utvořit nové místo, na kterém se budeš cítit dobře a v bezpečí, novou krajinu zázraků. A to není hned. Věřím ale, že takové místo najdeš nebo jej sama stvoříš. Pomocí světla, které v sobě nosíš.

2 Architect Architect | 26. ledna 2018 v 11:33 | Reagovat

Don't let fear get the better of you.
For what is life, lived in fear of what could go wrong, if not a wasted one.
Follow your heart and choose that, which will make you happy. That is all there is to say.

3 G. G. | 26. ledna 2018 v 14:58 | Reagovat

Páni, zabruslím na tvůj blog zrovna dnes a ty zrovna napíšeš po dlouhé době takovýhle článek. Dostalo mě to, zažívám si taky své problémy a poslední věty co jsi napsala, toho se také bojím. Proč to překonávat/ nepřekonat. Člověk špatné věci může nepřekonat, člověk může věci překonat proto, aby mu už nestáli v cestě a sílu pro boj čerpá pro to, aby se měl jednou dobře. Podle mě z bezmoci jde vybudovat jedině něco, když člověk překová tyto věci proto, aby mohl pak pomoci né jen sobě, jako někomu co se s tímhle porval, ale i dalším, kterým bude moct pomoci až jednou budou stát před stejnou cestou, jako jeho minulé já. Myslím že být ten co pomůže né jen sobě, ale i deseti dalším které potká stejný případ, tak za tohle to stojí to zvládnou. Pak už né jen za sebe, ale i za ostatní, které v budoucnu potkáme a budeme jim předávat svou sílu, díky tomu co jsme si vybojovali právě tady a teď. Proto se to vyplatí jít dál, nenechat plakat asi své já a ani další děti tohodle světa.

4 VanAllen VanAllen | 28. února 2018 v 13:17 | Reagovat

Zkus se naučit jiným pomáhat, tak jak Tobě pomáli ti, co odešli. Najdeš smysl v nesmyslu, a pak i sebe uprostřed Tebe...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama